Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3302/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Konstadina Ivanova Sheytanova, zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Pellicova 25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -86 ze dne 8. září 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -71 ze dne 11. prosince 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -44 ze dne 6. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu zaručené , odst. 3 a d (dále jen ""), dále Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 4 315 290 Kč s přísl. a dále zaslání písemné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením a výkonem vazby v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Žalobu odůvodnil tvrzením, že byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163 odst. 1 trestního zákona, trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin obchodování se ženami podle § 204 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, dne 29. 5. 2002 byl vzat do vazby a dne 15. 5. 2003 byla proti němu podána obžaloba. Jeho trestní stíhání trvalo téměř 11 let a ve vazbě strávil téměř 3 roky, když byl propuštěn na svobodu až dne 20. 5. 2005. Nikdy nebyl pravomocně odsouzen, neboť jeho trestní stíhání bylo na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2013. Obrátil se proto na Ministerstvo spravedlnosti, ale ke dni podání žaloby nebylo o jeho žádosti rozhodnuto. Stěžovatel konkrétně požadoval vedle písemné omluvy náhradu za vazbu 1 630 500 Kč, za nepřiměřenou dobu trestního stíhání 2 500 000 Kč a za ztrátu na výdělku 184 790 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl jednak s odkazem na ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jednak s odůvodněním, že zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky je dostačující kompenzací tvrzené imateriální újmy, která měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s délkou trestního stíhání. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako správné. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno formalistickým postupem dovolacího soudu. Argumentaci uplatněnou v dovolání považuje za zřejmou, směřující do oblasti hmotného práva. Dovolání proto považuje za přípustné ve smyslu I ve vztahu k napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze a stejně jako v dovolání namítá, že se soudy nezabývaly jeho námitkami o porušeníy, Úmluvy a Paktu. Ustanovení , považuje za neústavní, neboť dopadá na všechny amnestované osoby, tedy i ty nevinné, a lhůtu 3 dnů, ve které je možno trvat na projednání věci, označuje za nepřiměřeně krátkou. Dle jeho názoru si soudy jako otázku předběžnou měly vyřešit vinu či nevinu z trestního spisu a teprve pokud by dospěly k závěru o vině, mohly použít uvedené ustanovení. V opačném případě měly vyvodit odpovědnost přímo zy a Úmluvy.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , y). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu je tvrzení stěžovatele, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno příliš formalistickým přístupem k posouzení podmínek přípustnosti dovolání. Zatímco totiž dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v , neboť v něm není vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (dovolací důvod není vymezen způsobem uvedeným v ustanovení ), stěžovatel považuje argumentaci uplatněnou v dovolání za zřejmou, směřující do oblasti hmotného práva.

K otázce procesních náležitostí dovolání se Ústavní soud vyslovil ve skutkově i právně obdobné věci na základě ústavní stížnosti proti obsahově totožným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, vydaným v řízení o naprosto identické žalobě bývalého spoluobviněného stěžovatele Svetozara Stoilova Genova, kterou usnesením

sp. zn.

ze dne 24. 2. 2016 odmítl. Na argumentaci užitou v uvedeném usnesení lze plně odkázat i v nyní posuzovaném případě.

Náležitosti dovolání jsou stanoveny v , v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

Jak přitom plyne ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel ve skutečnosti nečiní sporným ratio decidendi napadeného usnesení Nejvyššího soudu, založené na tom, že nedoplnil své dovolání o relevantní důvody, když pouze tvrdil, že daná právní otázka má být vyřešena jinak, avšak bez vysvětlení, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Za této situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo dokonce až ústavněprávní intenzity. Nyní uplatněná stížnostní argumentace, založená na pouhém poukazu na formalistický postup Nejvyššího soudu, který se dovoláním nezabýval věcně, byť v něm nebyl obsažen odkaz na příslušná ustanovení a ani na případná rozhodnutí Nejvyššího soudu, proto nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Tvrzení stěžovatele, že z obsahu dovolání vyplýval jednoznačný rozpor napadených rozhodnutí su a s dalšími mezinárodními dokumenty - na rozdíl od dosavadní nespecifikované judikatury - proto přípustnost dovolání skutečně založit nemohlo.

I v nyní projednávané věci má Ústavní soud za to, že odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatele a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

V části, v níž stěžovatel napadá rozsudky soudů prvního a druhého stupně, je ústavní stížnost nepřípustná (viz ustanovení ). Posledním procesním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici a který byl povinen vyčerpat, bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení a násl. Jak však vyplývá z napadeného usnesení a z argumentace uvedené v předchozích odstavcích, stěžovatel sice tento procesní prostředek uplatnil, avšak nikoliv procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož nebylo možno dovolání věcně projednat. Tento procesní prostředek na ochranu svých práv tak nevyčerpal řádně (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 2. 2015, shora poukazované usnesení , obě rozhodnutí dostupná pod http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení citovaného zákona jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu