Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3083/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 37 a odstavcích 2, 3 a 6d (dále jen „“).

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel spolu s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle odstavců 1 a 2 písmene a) a odstavce 3 písmene c) , dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle odstavce 1 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků do věznice s dozorem; byly zabrány věci uvedené v rozsudku, a dále byl stěžovatel zproštěn obžaloby z přečinu nepřímého úplatkářství podle odstavce 2 , neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele a dalších odsouzených zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015, č. j. -53, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a dalšího odsouzeného jako neopodstatněné.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho přesvědčení došlo v rozhodování o jeho věci k porušení jeho práv, a to neprovedením rozhodných důkazů. Rovněž měl být porušen princip zákazu retroaktivity tím, že v řízení bylo nesprávně použito pozdějšího rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které stanovovalo množství drogy novým způsobem, pro stěžovatele nevýhodněji, než jaká platila úprava v době spáchání trestného činu. Změna výkladu měla vést k podstatnému snížení hranice „velkého rozsahu“ z 23 437,5 g THC na 1 500 g THC a v důsledku toho k přísnějšímu potrestání ( písmeno c) ). Zde stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, podle kterého: „Jestliže někdo koná v důvěře nějaký zákon, nemá být v této důvěře zklamán.“. Stěžovatel také namítal, že při výslechu ostatních obviněných mu bylo zakázáno klást jim otázky a byla mu poskytnuta pouze možnost vyjadřovat se k jednotlivým výpovědím; dále shledal porušení práva na spravedlivé řízení v tom, že on jediný ze sedmi odsouzených dostal trest nepodmíněný. Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v neprovedení všech důkazů, které mohly objektivně zjistit jeho podíl na trestné činnosti. Nebyl vyslechnut informátor, který poskytl policejním orgánům základní informace o fungování pěstírny, přičemž měl být s jejím chodem dobře obeznámen. Dále nebylo znalecky zjištěno množství účinné látky v nalezených rostlinách, čímž je také zpochybněn rozsah trestné činnosti. Soudy se spokojily se zákonným zajištěním rostlin a přímo předpokládaly nález zakázaných látek; takový postup stěžovatel nepovažuje za objektivní – k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (například nálezy

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

), která neměla být v řízení dostatečně respektována. Soudy tak nesprávně dovodily, že stěžovatel byl hlavním organizátorem trestné činnosti; ten s tím nesouhlasí a v ústavní stížnosti předložil tvrzení o jeho minimálním zapojení do trestné činnosti. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného i dalších rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Z rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že k věci bylo provedeno dostatečně podrobné dokazování, a to výslechy, čtením výpovědí za souhlasu stran řízení, odbornými vyjádřeními, znaleckými posudky či protokoly o sledování osob a záznamy z odposlechů. Pokud však soud některé důkazy neprovedl, například znaleckým posudkem z oboru chemie, důkladně svůj postup vysvětlil. S ohledem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

došlo v době od odhalení trestné činnosti do vynesení rozsudku k redefinování zákonných limitů pro posuzování závažnosti trestné činnosti u nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, a to nejprve usnesením velkého senátu trestního kolegia sp. zn. , a následně výkladovým stanoviskem trestního kolegia pod sp. zn. . Krajský soud v Plzni se touto problematikou důkladně zabýval a jednoznačně uvedl, z čeho plyne jeho závěr o vině obžalovaných. Rovněž se podrobně zabýval trestem, který podle míry zavinění jednotlivých osob tomu kterému udělí. Vzhledem k tomu, že postavení stěžovatele soud shledal jako stěžejní, jako jediný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Své důvody soud v odůvodnění rozsudku pečlivě rozvedl.

Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, stěžovatel i zde předložil tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a neprovedení důkazů. Vrchní soud přezkoumal rozsudek nalézacího soudu s ohledem na podaná odvolání, avšak neshledal tvrzená pochybení. Soud popsal svá zjištění o účasti a postavení stěžovatele při páchání trestné činnosti s tím, že jeho jednání má za prokázané. Zhodnotil i právní stránku věci, zabýval se námitkou nepravé retroaktivity a posoudil i potrestání jednotlivých pachatelů, přičemž uložené tresty shledal jako mírné; s ohledem na zákaz reformatia in peius však nemohl potrestání odvolatelů zhoršit. Zmínil přitom konkrétně stěžovatele jako jediného nepodmíněně odsouzeného s tím, že jeho trest již není možné více zmírnit, neboť ve srovnání s ostatními měl být naopak přísnější.

Obdobně v dovolání stěžovatel předložil námitky shodné jako v ústavní stížnosti a Nejvyšší soud se jimi důkladně zabýval, a to i s odkazy na příslušnou judikaturu, zejména Ústavního soudu. K nemožnosti kladení dotazů či reakce na výpovědi spoluobžalovaných soud konstatoval, že tato tvrzení nemají oporu ve spisu, neshledal pochybení spočívající v neprovedení či opomenutí důkazů, a ani tvrzení o retroaktivitě nepovažuje za opodstatněné.

Podle y ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Není tedy úkolem pouze Ústavního soudu kontrolovat jejich zachování, ale je to úkolem každého soudu. Jak je z předložených rozhodnutí patrné, obecné soudy této své povinnosti dostály. Stěžovatel byl účasten trestního řízení, mohl, a také uplatnil, procesní nástroje, které mu trestní řád poskytuje. Fakt, že obecné soudy v jeho věci dospěly k závěru, s nímž není ztotožněn, respektive, který se liší od jeho očekávání či vnímání reality, neznamená, že takový postup je objektivně špatný a protiústavní. Práva stěžovatele zakotvená v , v a v odstavcích 2 a 3y tak porušena nebyla.

Pokud se týká tvrzené aplikace nepřípustné retroaktivity (y), i touto otázkou se soudy zabývaly. Ústavní soud tedy může jen zopakovat, v čem spočívá sjednocování judikatury. Nejvyšší soud při posuzování konkrétního případu, respektive při existenci rozdílného hodnocení téže otázky různými soudy či různými senáty, v rozšířeném senátu či v kolegiu, provede výklad, podle kterého budou s účinností ex nunc posuzovány všechny věci, předložené Nejvyššímu soudu, přičemž tento postup se stává závazným i pro všechny soudy nižších stupňů, které se budou danou problematikou zabývat.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem odvolacího soudu v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do základních práv, ani nic, co by ústavní stížnost opodstatňovalo. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy, rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu