Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 108/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová č. 1585/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008 č. j. -1920, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 č. j. -1783, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2009 č. j. -2109 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008 č. j. -1981, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008 byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě částečně zrušen ve výroku o vině a v celém výroku o trestu, přičemž ve zrušené části byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud označeným usnesením ze dne 12. 8. 2009 odmítl jako nepřípustné.

Označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a desíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let; podle § 37a tr. zákona byl zároveň zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2009 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 bylo odmítnuto jeho dovolaní.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení všech označených rozhodnutí.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , , , a d (dále jen ""), , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy v jeho věci neprokázaly ani naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, ani naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Poukazuje přitom na to, že skutková věta odsuzujících rozsudků nepopisuje žádné konkrétní jednání stěžovatele, které by naplňovalo znak "uvedení v omyl", a ani nepopisuje, kdo a jakým způsobem "jednal v omylu". Stěžovatel tedy spatřuje příkrý rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací stíhaného jednání. Dále uvádí, že Nejvyšší soud nikdy nepřezkoumal výrok o vině ze spáchání jedné ze skupin dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu, přestože stěžovatel oběma svými dovoláními tento výrok rovněž napadal. Uložený trest odnětí svobody považuje za zcela nepřiměřený a tvrdý, a to především s ohledem na značný časový odstup od spáchání činu.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2016 stěžovatel své námitky dále rozšířil. Poukázal především na princip subsidiarity trestní represe, který trestní soudy podle jeho názoru nerespektovaly, když nevzaly v úvahu, že neměl ze stíhaného jednání žádný vlastní finanční prospěch a že existovala řada možností, jak věc řešit občanskoprávní cestou. Porušení práva na obhajobu pak stěžovatel spatřuje v tom, že trestní stíhání bylo realizováno se značnými průtahy, které on sám nijak nezpůsobil, což mělo za důsledek nepřiměřeně dlouhou dobu řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Tak jako v mnoha předchozích případech musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle y jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu jeho nezávislosti. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stejnou argumentaci stěžovatel z větší části uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Trestní soudy se s ní přitom velmi pozorně vypořádaly. Odkázat lze zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. , kde bylo podrobně shrnuto a vysvětleno, v čem bylo spatřováno podvodné jednání stěžovatele, tedy uvádění v omyl (šlo primárně o uzavírání smluv s vědomím, že společnost, za níž jedná, nebude moci převzaté závazky splnit z důvodu nedostatku finančních prostředků), stejně jako to, že v omylu jednaly osoby, které byly statutárními orgány jednotlivých obchodních společností, s nimiž byly smlouvy uzavírány. Z uvedeného zřetelně vyplývá i naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.

Ústavní soud proto nemůže akceptovat názor stěžovatele, že zjištěný skutkový stav a právní kvalifikace stíhaného skutku jsou v rozporu. Skutkové i právní závěry trestních soudů jsou logické a řádně odůvodněné. Ústavní soud považuje za postačující v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. (č. l. 8 až 13), zvláště když stěžovatel na argumentaci, která je zde obsažena, ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje.

Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud nikdy nepřezkoumal výrok o vině ze spáchání jedné ze skupin dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu, přestože stěžovatel oběma svými dovoláními tento výrok rovněž napadal. Šlo konkrétně o výrok o vině označovaný v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 a v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008 jako "bod I.", který se týkal dílčích útoků 1 až 11.

Tento výrok byl zrušen v pořadí druhým napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, a to zcela v souladu s ustanovením § 37a tr. zákona. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. odmítl první dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť směřovala proti již neexistujícímu rozhodnutí. Na základě druhého podaného dovolání však již Nejvyšší soud zahrnul do svého přezkumu - v rámci dovolacích důvodů - i tuto část odsuzujících rozhodnutí. V odůvodnění napadeného usnesení ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. ostatně Nejvyšší soud výslovně uvádí (č. l. 7), že může přezkoumávat správnost právního posouzení celého skutku, tedy i ohledem na dílčí útoky zahrnuté do výroku, který stěžovatel mylně považuje za nepřezkoumaný. To, že se Nejvyšší soud na základě stěžovatelova druhého dovolání věcně zabýval i touto skupinou dílčích útoků, je ostatně patrné i z dalších částí odůvodnění zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu (srov. zejména č. l. 8-11). Ústavní soud tedy neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádné pochybení.

Ústavní soud musí odmítnout i tvrzení stěžovatele, že trestní soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Stíhaný skutek byl posuzován podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., který byl založen na tzv. formálně materiálním pojetí trestného činu, kdy trestnost činu byla podmíněna závěrem o nikoli nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost ( tr. zákona). Pokud by trestní soudy dostatečně nezvažovaly naplnění tzv. materiálního znaku trestného činu, respektive uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, vedlo by to ve svých důsledcích k porušení článku 39y, případně i k zásahu do práva garantovaného článkem 8 odst. 2 věta prvníy (viz např. nálezy ve věci

sp. zn.

,

,

,

,

). O takový případ však v projednávané věci nešlo.

Trestní soudy se otázkou stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele zabývaly a závěr o vysokém stupni nebezpečnosti činu pro společnost dovodily jednak z delší doby páchání trestné činnosti a jednak (především) ze škody způsobené jeho jednáním, která více než dvacetinásobně přesáhla hranici škody velkého rozsahu. Vzhledem k těmto okolnostem Ústavní soud považuje úvahy o aplikaci principu subsidiarity trestní represe na daný případ za zcela nepřípadné.

Přijmout nelze ani tvrzení stěžovatele, že uložený trest odnětí svobody (ve výměře sedmi let a desíti měsíců), je nepřiměřený a tvrdý. Ústavní soud musí předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež byla pro tyto účely stanovena a násl. tr. zákona, které však v projednávaném případě neshledal.

Již Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku ze dne 19. 12. 2008 č. j. -1981 výslovně zohlednil aspekty vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005

sp. zn.

, tedy že průtahy v trestním řízení mohou mít vliv na ukládání trestu, přesněji mohou vést ke snížení trestu. Je tedy zřejmé, že tento faktor nebyl při ukládání trestu ignorován. Trestní soudy však zcela logicky přihlédly též k dlouhodobosti trestního jednání stěžovatele a vysoké způsobené škodě. Jestliže za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zákona bylo možné uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let, trest ve výměře sedmi let a desíti měsíců, tedy trest uložený v dolní polovině trestní sazby, se ostatně nejeví jako nepřiměřený.

Určité průtahy, ke kterým došlo v rámci prováděného trestního řízení, trestní soudy připustily a v souladu s judikaturou Ústavního soudu zohlednily při ukládání trestu. Stěžovatel v doplnění své ústavní stížnosti uvádí, že tato skutečnost měla být vzata v úvahu již ve výroku o vině. Tuto svou tezi však nijak blíže nerozvádí ani nevysvětluje. Z pohledu Ústavního soudu je - ve vztahu k výrokům o vině obsaženým v napadených rozhodnutích - podstatné, že nedošlo k zániku trestnosti činu promlčením. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že by v důsledku průtahů v trestním řízení došlo k podstatnému zásahu do jeho práva na obhajobu a že by tyto průtahy měly mít vliv na výrok o vině.

Pokud jde o návrh na zrušení prvního rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 č. j. -1783 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008 č. j. -1920, stěžovatel se domáhá zrušení již

neexistujících rozhodnutí, neboť tyto rozsudky byly - jak výše uvedeno - podle § 37a tr. zákona zrušeny následujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008 č. j. -1981. Ústavní stížnost proti již zrušeným, a tedy neexistujícím rozhodnutím, lze bez dalšího považovat za zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu