Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1974/15

Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Koruna Palace Assets a. s., se sídlem Praha 1, Václavské nám. 846/1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2015 č. j. -164 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 č. j. -132, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 2. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Koruna Palace Assets a. s., se sídlem Praha 1 (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydaným v řízení o zaplacení částky 903 000 000,- Kč s postižními právy ze směnky, o zrušení předběžného opatření, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle a d (dále jen " "), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

U Městského soudu v Praze (dále též "nalézací soud") probíhá pod sp. zn. spor mezi žalobcem D. O. O. "CORNER FINANCE" - PODGORICA, se sídlem v Podgorici, Marka Miljanova Br. 46, Černá Hora a žalovanou Koruna Palace Assets a. s., o zaplacení částky 900.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky.

Dne 31. 1. 2014 usnesením č. j. -30 nalézací soud předběžným opatřením zakázal žalované činit jakékoliv právní úkony, kterými by prodávala, darovala či jinak zcizovala nebo zatěžovala zástavními či jinými právy ve prospěch třetích osob specifikované nemovitosti v k. ú. Nové Město a obci Praha. Usnesení odůvodnil konstatováním, že složil doplatek jistiny ve výši 5 000 000,- Kč dne 30. 7. 2014, tedy sice po soudem stanovené lhůtě, avšak v době probíhajícího odvolacího řízení. Obsah nařízeného předběžného opatření byl k odvolání žalované změněn usnesením nalézacího soudu ze dne 2. 9. 2014 č. j. -108 tak, že zákaz se netýká specifikovaných nájemních smluv.

Žalovaná opakovaně navrhovala zrušení předběžného opatření z důvodu opožděného složení doplatku jistoty žalobcem ve výši 5 000 000,- Kč až po lhůtě stanovené nalézacím soudem.

Dne 3. 10. 2014 usnesením č. j. -119 nalézací soud návrh žalované na zrušení předběžného opatření ze dne 31. 1. 2014 č. j. -30 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání, v němž tvrdila, že žalobkyně složila doplatek jistiny po soudem stanovené lhůtě, tedy opožděně, a nalézací soud měl nařízené předběžné opatření zrušit, a to i bez návrhu, jak mu ukládá ustanovení věta druhá

Dne 19. 11. 2014 usnesením č. j. -132 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesení nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2014 č. j. -119 potvrdil, neboť doplatek jistoty byl v době rozhodování nalézacího soudu prokazatelně složen, a proto nalézací soud správně rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření, neboť důvody pro jeho zrušení nebyly dány.

Dne 30. 3. 2015 usnesením č. j. -164 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. -132 odmítl jako nepřípustné podle ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013, s tím, že přípustnost dovolání nezaložilo ani nesprávné poučení poskytnuté odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného usnesení.

Poslední dvě uvedená rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem a principy právního státu zakotvené v

* preambuli a v ustanovení y (dále jen " "), tj. princip právního státu,

* ustanovení y, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon,

* ustanovení y, podle něhož je soudce vázán při svém rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu,

* ustanovení y, podle něhož každý má právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu,

* ustanovení y, podle něhož má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost,

* ustanovení y, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,

* ustanovení y, podle něhož každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,

* ustanovení y, podle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni,

* ustanovení y, podle něhož má každý právo na svého zákonného soudce a

* ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zakotvuje právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka je toho názoru, že k odmítnutí jejího dovolání došlo v důsledku zcela formalistického posouzení jeho přípustnosti dovolacím soudem s odkazem na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013 [dle něhož dovolání podle nebylo přípustné "g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném"], což prý představuje nepřípustné omezení jejího práva na přístup k dovolacímu soudu, rozporné s judikaturou Ústavního soudu v nálezech ze dne 21. 2. 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a ze dne 10. 5. 2005

sp. zn.

(N 100/37 SbNU 355), i judikaturou dovolacího soudu. Podle stěžovatelky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nebylo možné označit za "usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření", neboť šlo pouze o "usnesení ve věci předběžného opatření", na které nebylo možné aplikovat výluku z přípustnosti dovolání dle výše již citovaného ustanovení , v tehdy účinném znění.

Stěžovatelka dále polemizuje s právním názorem nalézacího soudu a odvolacího soudu ohledně posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření z hlediska včasnosti složení jistoty dle , a je toho názoru, že lhůta tří dnů pro složení doplatku jistoty je lhůtou zákonnou, jejíž nedodržení mělo vést k odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena nejen její základní práva, ale též "základní principy právního státu" a že došlo ke svévolné aplikaci právních předpisů obecnými soudy.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 .

Ústavní soud připomíná, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004

sp. zn.

, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005

sp. zn.

, N 72/37 SbNU 23, a další, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází, či po něm následuje, to ovšem za podmínky, že současně jím může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní stížností napadená dílčí usnesení nalézacího soudu a odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí konečná, jimiž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky. Navíc je evidentní, že stěžovatelka nenapadla samotné rozhodnutí o předběžném opatření, nýbrž až rozhodnutí vydaná následně v souvislosti s jejím návrhem na zrušení onoho předběžného opatření.

Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i dílčím rozhodnutím, včetně předběžného opatření, k zásahu do základních práv a svobod potenciálně může dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelky projednal i za stávající procesní situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014

sp. zn.

a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí).

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal především v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle a násl. y, resp. Úmluvy, a to z hlediska přístupu k dovolacímu soudu (tj. nesprávným posouzením podmínek přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2014 č. j. -119, o zamítnutí jejího návrhu na zrušení předběžného opatření). Dále stěžovatelka též nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly ustanovení a , o podmínkách zrušení předběžného opatření v důsledku opožděného složení doplatku jistoty, čímž mělo být porušeno též základní právo na ochranu vlastnictví dle y, resp. na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Pokud jde o posouzení podmínek přípustnosti dovolání, Ústavní soud je toho názoru, že bylo především věcí dovolacího soudu samotného, aby posoudil podmínky přípustnosti stěžovatelčina dovolání. Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013, vylučovalo přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení nalézacího soudu o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření, podle přesvědčení Ústavního soudu nevedl v daném případě k nepřípustnému zúžení práva stěžovatelky na přístup k dovolacímu soudu. Opačný názor nelze dovodit ani z výše uvedeného přesvědčení stěžovatelky, která rozlišuje mezi rozhodováním "o předběžném opatření" a rozhodováním "ve věci předběžného opatření."

Obdobný závěr lze vztáhnout i na tvrzení stěžovatelky o nesprávném posouzení podmínek pro složení doplatku jistoty nalézacím soudem a odvolacím soudem. V této souvislosti lze poukázat např. na současnou komentářovou literaturu, dle níž "Pokud předseda senátu vyhoví návrhu povinného, bezodkladně vyzve navrhovatele, aby nejpozději do tří dnů od doručení výzvy složil doplatek ve stanovené výši. Uplyne-li tato lhůta marně a doplatek není složen, což ověří v účtárně soudu, vydá usnesení o zrušení předběžného opatření, pro které je rozhodný stav ke dni jeho vydání. Zákon nestanoví, že doplatek má být složen nejpozději v poslední den lhůty - obdobně jako jistota sama nejpozději v den podání návrhu na nařízení předběžného opatření (§ 75b odst. 1, věta první). Je-li tedy složen po uplynutí třídenní lhůty, avšak před vydáním rozhodnutí o zrušení předběžného opatření, soud tuto skutečnost zohlední a předběžné opatření nezruší - žádné rozhodnutí o tom nevydává; povinného jen přípisem informuje o složení doplatku, a tedy další existenci předběžného opatření. (Jirsa Jaromír a kolektiv: Občanské soudní řízení - soudcovský komentář, Havlíček Brain Team 2014; pramen: ASPI).

Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakýkoliv náznak stěžovatelkou tvrzeného porušení shora již citovaných ústavně zaručených práv a principů právního státu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu