Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1897/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Hanny, zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. -84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. -66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2013, č. j. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 26. 6. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v hlavě páté d (dále jen " ") a v y.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2013, č. j. -40, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti tak, že se žaloba zamítá (výrok I.). Následně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo stavby zřízené roku 1962 se řídí ustanovením a násl. , , za současného užití , , v takovém rozsahu, jak jej určuje , , jenž stanoví, že není-li dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 4. 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. -66, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně.

5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. -84, odmítnuto, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. K předmětné právní otázce se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. .

6. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost.

II.

7. Stěžovatelka má za to, že nabytím účinnosti , , se právo stavby vzniklé za účinnosti , , počalo řídit právní úpravou práva osobního užívání pozemků, jakožto institutu obsahem a účelem nejbližšímu dosavadnímu právu stavby ( , ). Proto též dovozuje, že právní vztah založený jako právo stavby v roce 1962 se na základě , kterým se mění, doplňuje a upravuje (který se řídil právní úpravou práva osobního užívání pozemků), transformoval na právo vlastnické. Vlastnické právo k pozemkům, které byly předmětem osobního užívání, tak vzniklo ex lege okamžikem nabytí účinnosti , kterým se mění, doplňuje a upravuje , tj. ke dni 1. 1. 1992.

8. Soudy tak podle stěžovatelky nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení , .

9. K rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka uvádí, že pokud bylo její dovolání odmítnuto s odůvodněním, že daná právní otázka již byla v minulosti ze strany Nejvyššího soudu řešena s odkazem na rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , pak je třeba konstatovat, že zmíněné rozhodnutí se zabývá otázkou odlišnou od otázky, kterou položila stěžovatelka.

10. Stěžovatelka má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky, zda došlo s účinností , tj. novely , , k transformaci práva stavby zřízeného v režimu , které se ode dne 1. 4. 1964 řídilo na základě ustanovení , , právní úpravou práva osobního užívání pozemků dle až , , na právo vlastnické k pozemku.

III.

11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle y.

12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

13. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377).

14. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

15. Obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadána ústavní stížností stěžovatelky, své právní názory podrobně a přesvědčivě odůvodnily, právní názory mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a Ústavní soud k nim nemá žádné výhrady. Ústavní stížnost stěžovatelky představuje pokračující polemiku s právními závěry soudů a od Ústavního soudu požaduje jejich přehodnocení. Stěžovatelka předkládá argumenty, s nimiž se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, k čemuž však Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené, není povolán. V posuzované věci se jedná o výklad běžného práva, který nedosahuje ústavněprávní roviny.

16. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že jí bude zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu právnímu názoru, ale je jí zajištěno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže založit sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

17. Ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a s ohledem na to, že je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když shledal, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou y a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

18. V posuzovaném případě Ústavní soud nejen že nezjistil porušení ústavněprávních principů, ale navíc se ztotožnil i s právními závěry obecných soudů. Právo stavby zde bylo zřízeno smlouvou dle a násl. , , a to na dobu 60 let. Následně po nabytí účinnosti , , obecné soudy správně aplikovaly jeho ustanovení , z něhož je patrné, že právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964 se, pokud není upraveno jinak, řídí ustanoveními tohoto předpisu s výjimkou vzniku a nároků z těchto právních vztahů, které se posuzují podle dosavadních předpisů. Jinými slovy, vznik a nároky z práva stavby zřízeného před 1. 4. 1964 se posuzují podle , . Takový právní závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, jak konstatoval soud prvního stupně.

19. Z uvedeného logicky vyplývá, že právo stavby, které vzniklo před 1. 4. 1964, vzniklo za účinnosti , , a trvá tak po dobu, která byla stanovena ve smlouvě, tj. 60 let. Nelze tak po nabytí účinnosti , , jenž výslovně právo stavby neupravoval, hovořit ani o jeho transformaci na právo osobního užívání na základě analogie dle , a následně po nabytí účinnosti novely , kterým se mění, doplňuje a upravuje , ani o přeměně na právo vlastnické.

20. Ústavní soud neshledal relevantní ani námitku stěžovatelky, kterou brojí proti nepřípustnosti dovolání, neboť Nejvyšší soud použil v odůvodnění rozhodnutí odkaz na nesprávnou judikaturu a že předestřená otázka proto nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena. Ústavní soud je naopak toho názoru, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , je přiléhavý i na nyní posuzovaný případ, neboť se obsahově týká nejen práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z., ale též práva stavby dle zákona č. 88/1947 Sb., či a i po nabytí účinnosti zaniká uplynutím stanovené doby, tj. doby, na kterou bylo zřízeno.

21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu