Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1225/15

Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů A) Miroslava Zemana a B) Nell Fantysové, obou zastoupených Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, AK se sídlem Praha 8, Sokolovská 2170/161, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2015 č. j. -125 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 12. 2014 č. j. -118, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve společné ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2015, Miroslav Zeman a Nell Fantysová (dále jen "žalobci" případně "stěžovatelé") navrhli, aby - jak plyne z jejího obsahu - Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (byť v petitu požadovali jen zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2015 č. j. -125), vydaná v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chebu (dále jen "nalézací soud") sp. zn. vyplývají následující skutečnosti.

Dne 17. 12. 2014 rozsudkem č. j. -118 nalézací soud žalovaným Milanu Němečkovi a Jitce Němečkové uložil povinnost zaplatit žalobcům ve stanovené lhůtě společně a nerozdílně částku 2 190 Kč s příslušenstvím (výrok I), povinnost zaplatit žalobcům ve stanovené lhůtě společně a nerozdílně k rukám zástupce žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 29 518 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě společně a nerozdílně České republice náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 9 524 Kč (výrok III).

Dne 5. 3. 2015 usnesením č. j. -125 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") odvolání žalobců proti nákladovému výroku II rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. -118 odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Poukázal na ustanovení , dle něhož odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Nebylo-li odvolání přípustné, protože nalézací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, nebylo odvolání přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku nalézacího soudu, tedy i proti výroku o náhradě nákladů řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že v řízení, jež vyústilo ve výše uvedená rozhodnutí, obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), a to především tím, že nalézací soud se "opomněl vypořádat s otázkou stěžovateli vynaložených nákladů řízení v podobě zálohy na vypracování znaleckého posudku." Celková cena znaleckého posudku činila 17 524 Kč, přičemž nalézací soud rozhodl pouze o částce ve výši 9 524 Kč, kterou hradil stát, zbývající částku ve výši 8 000 Kč pouze zmínil v odůvodnění.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že skutečně nebylo omylem rozhodnuto o všech nákladech řízení, když nebylo rozhodnuto o částce 8 000 Kč, kterou jako zálohu na znalecký posudek uhradili stěžovatelé jako žalobci. Tato záloha, jako náklad na provedení důkazu znaleckým posudkem, měla být součástí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Na situaci, kdy není rozhodnuto o některé části předmětu řízení nebo o nákladech řízení, pamatuje ustanovení Podle uvedeného ustanovení může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Bez návrhu může soud doplnit rozsudek pouze do doby právní moci. V předmětné věci s ohledem na skutečnost, že proti rozsudku není přípustné odvolání, rozsudek nabyl právní moci dnem jeho doručení účastníkům řízení, resp. jejich zástupcům. Soud tak fakticky neměl prostor pro doplnění rozsudku bez návrhu, když po vypravení písemného vyhotovení rozsudku, byl spis předložen předsedovi senátu až po jeho doručení účastníkům řízení (jejich zástupcům), tj. v době, kdy již byl v právní moci. Stěžovatelé ve věci nevyužili svého zákonného práva a nepodali návrh na doplnění rozsudku. I když je soud povinen posuzovat každé podání podle jeho obsahu ( ), nebylo možné podání stěžovatelů označené jako odvolání posoudit jako návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí, neboť dle obsahu podání (doručeného soudu dne 21. 1. 2015 - na čísle listu 120 spisu) jde zcela jednoznačně o odvolání proti rozsudku. Na základě těchto úvah měl nalézací soud za to, že nedošlo k porušení práv stěžovatelů, kteří nevyužili všech svých procesních práv daných a nyní se situaci snaží vyřešit prostřednictvím ústavní stížnosti.

Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Stěžovatelé repliku k vyjádřením nalézacího soudu a odvolacího soudu k ústavní stížnosti nepodali.

Milan Němeček a Jitka Němečková, žalovaní v civilním řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřili a svého práva na vedlejší účastenství v řízení o ústavní stížnosti nevyužili.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vydáno a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení y či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " ") o nákladech (nejen civilního) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. y resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v a y, y a Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

, N 69/33 SbNU 189, 194, nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2013, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, též na http://nalus.usoud.cz].

V usnesení ze dne 3. 12. 2014

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, že "... při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku).

Ústavní soud také opakovaně vyslovil, že při rozhodování o nákladech řízení ke kasaci přikročí pouze tehdy, jestliže rozhodnutí o nákladech řízení trpí takovými vadami, které by měly charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces.

V neposlední řadě nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení, jehož předmětem byla částka 2 190 Kč, a mimo jiné též nepřiznaná náhrada nákladů řízení ve výši 8 000 Kč; tyto částky lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (srov. např. výše již citované usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2014. zn.

, a v něm citovaná judikatura).

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2015

sp. zn.

). Takový protiústavní exces v projednávaném případě nebyl shledán.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu Ústavního soudu