Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 23/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ludmily Vlasákové, zastoupené Mgr. Závišem Hlaváčem, advokátem se sídlem Na Chmelnici 645/64, 290 01 Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -803 ze dne 29. 10. 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -518 ze dne 6. 11. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. -410 ze dne 14. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a 3, a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se proti žalované, své dceři, domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, které jí dříve darovala a které žalovaná odmítla na její žádost vydat zpět. Důvodem vrácení darů měla být dle stěžovatelky skutečnost, že se dcera vůči ní měla dopustit hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu dříve platného , a proto se rozhodla žádat vrácení daru. Okresní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka se na konfliktních vztazích se svou dcerou nemalou měrou sama podílela, a proto zde nejsou splněny podmínky pro vrácení daru dle citovaného zákonného ustanovení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze vpředu uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil, když se byl ztotožnil s úvahami nalézacího soudu. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť dle něj se odvolací soud při řešení právních otázek neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že se soudy ve svých odůvodněních zachovávání nedotknutelnosti jejího obydlí zjevně obrací v její neprospěch tím, že neuznávají jednání vedlejší účastnice jako důvod k vrácení daru, a že nespatřovaly hrubé porušení dobrých mravů vedlejší účastnice ani v okamžiku, kdy na stěžovatelku podala, s cílem vydání klíčů od předmětných nemovitostí, trestní oznámení. Soudy svými rozhodnutími dle názoru stěžovatelky v podstatě nepřímo legalizují jednání vedlejší účastnice, která se prý z důvodu nevydání klíčů od nemovitostí zbavila všech svých povinností vlastníka nemovitostí, přičemž nevzaly v potaz opakované vyjádření stěžovatelky k umožnění vstupu do svého obydlí za účelem zjištění stavu nemovitostí z důvodu vykonání jejich opravy a údržby nad rámec běžného opotřebení. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že odmítl její dovolání navzdory zásadnímu právnímu významu otázky porušení hrubých mravů. Současně je stěžovatelka přesvědčena, že navzdory postoji soudů nemělo být rozhodnuto o plném přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované straně s ohledem na míru jejího zavinění. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vesměs toliko opakuje argumenty, které již zazněly v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nezjistil, že by se přitom byly dopustily jakéhokoli excesu. To platí i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelčina dovolání (již druhé v pořadí, viz níže). Nelze totiž přehlédnout, že soudy rozhodná zákonná ustanovení, jejich výklad, jakož i použitelnou a ustálenou judikaturu dobře znaly, což dovolací soud patřičně ocenil, a již proto není namístě tvrzení stěžovatelky o existenci zásadního právního významu v dovolání nastolené otázky. Bez povšimnutí však nelze ponechat ani to, že prakticky stejnou žalobu stěžovatelka již proti žalované v minulosti podala, přičemž i ta byla jako nedůvodná zamítnuta (řízení vedené pod sp. zn. též u Okresního soudu v Nymburce, zakončené i tehdy odmítavým rozhodnutím dovolacího soudu). Podstatnou pro rozsouzení sporu byla tak jen skutková otázka spočívající v tom, zda se žalovaná dopustila vůči stěžovatelce hrubého porušení dobrých mravů. Soudy své závěry v této klíčové otázce náležitě a přesvědčivě odůvodnily, když dospěly k závěru, že na konfliktních vztazích se stěžovatelka rovněž výraznou měrou podílela a že ze strany její dcery šlo v řadě případů o reakci na stěžovatelčino chování, byť v některých případech ne zcela adekvátní (kupř. stěžovatelkou vzpomínané trestní oznámení). Tyto okolnosti se pak odrazily i v nákladových výrocích. I v ústavní stížnosti pokračuje stěžovatelka ve věcné polemice s těmito závěry obecných soudů, předpokládajíc, že Ústavní soud spor mezi ní a její dcerou definitivně "rozetne". Toho se však v řízení o ústavní stížnosti z výše vyložených důvodů již úspěšně domáhat nelze. Ústavní soud již dal v minulosti opakovaně najevo, že v případě antagonismu tohoto druhu nemůže představovat fórum k jeho urovnání (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2013 či usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2005 aj., dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu