Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2463/2023

24 Cdo 2463/2023-1155

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka č. 420/5, proti žalovaným 1) V. M., 2) J. W., 3) A. J., 4) M. K., a 5) L. N., zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2022, č. j. -737, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. -886, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce podal dne 5. 4. 2023 dovolání (mimo jiné) „do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. -886“, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2022, č. j. -737, jímž obvodní soudzamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem po V. Š., zemřelém dne XY, (dále též jen „zůstavitel“), podle závěti ze dne 6. 8. 1996 (výrok I.), dále zastavil řízení v části, v níž se žalobce eventuálně domáhal určení, že v dědictví po zůstaviteli dědí dědicové ze zákona a žalobce je jako pozůstalý syn jedním z těchto dědiců (výrok II.), a zamítl vzájemný návrh, kterým se žalované 1), 2) a 3) domáhaly vyslovení dědické nezpůsobilosti žalobce.Odvolací soud i po doplnění dokazování považoval skutkové závěry a právní posouzení soudu prvního stupně, a to „ohledně okolností sepsání y s datem 6. 8. 1996, která obsahovala poslední vůli zůstavitele“, za správné. Konstatoval, že „soud prvního stupně se správně vypořádal s tím, že ve věci byla předložena pouze kopie závěti ze dne 6. 8. 1996, nikoli originál“, a že „sdílí i závěr soudu prvního stupně, že obsahující závěť ze dne 6. 8. 1996 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť nesplňuje zákonné předpoklady dle obč. zák.“ ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), „když absentuje datem, kdy byla podepsána“, resp. datum, které je v závěti uvedeno, se neshoduje s datem, kdy byla podepsána zůstavitelem.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání.

Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. )“.

V tomto ohledu dovolání žalobce obsahuje (pouze) citaci zákonného ustanovení, když je v něm uvedeno, že „je podáno dle ust. “, neobsahuje však žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat.

Nadto, pokud dovolatel namítá „nesprávné posouzení věci soudy“ – avšak příkladmo pak dále v textu dovolání zmiňuje pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. , a zcela mylně konstatuje, že jej soudy „ignorovaly“, přestože z něj odvolací soud naopak vycházel a v tomto ohledu žalobci vyhověl (dovodil-li, že v daném případě nelze aplikovat § 476f obč. zák., a odkázal-li právě na výše zmíněný rozsudek dovolacího soudu s tím, že dědicem ze závěti dle § 476b obč. zák. může být i osoba, která na žádost zůstavitele tuto závěť sepsala) – ve skutečnosti, byť avizuje nesprávné právní posouzení věci, uplatňuje dovolacími námitkami jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení věty první [namítá-li zejména, že „soudy nepřihlédly k žalobcem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům“, že „neúplně zjistily skutkový stav věci, neprovedly důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, které jim byly žalobcem předloženy“ , že „na základě tohoto postupu dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním“, že „z toho důvodu doposud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti a i důkazy, které nebyly dosud zohledněny“, zvláště „zmatečné jednání soudní komisařky“, „zavádivé až nesmyslné formulace soudů“ a „zmatečnost rozsudku odvolacího soudu“, konkrétně spočívající například v tom, že „soudní komisařka manipulovala s výpověďmi účastníků řízení ve prospěch strany žalované“, že „po 1 a ½ roku zatajovala zahájení tohoto dědického řízení“, že „se během té doby společně se žalovanými pokusila část dědictví rozprodat“, že i jinak „postupovala vůči žalobci diskriminačně“, že „soudy zcela záměrně a účelově bránily přezkumu toho, co je skutečně zůstavitelovým majetkem“, že „přes žalobcovy námitky nebylo zůstavitelovo vlastnictví nemovitostí od zahájení tohoto dědického řízení v listopadu 1996 vůbec zkoumáno“, že „stejně tak soudy nebyla přes žalobcovy námitky zkoumána pravdivost 2. odstavce čl. II. závěti ze dne 14. 6. 1996“ (pozn: závěť zůstavitele předcházející předmětné závěti ze dne 6. 8. 1996), „kde je zcela nepravdivě tvrzeno, že zůstavitel svůj restituční nárok k nemovitostem parc. č. XY a XY, kat. úz. XY, postoupil na žalobce“, že „se soudy ani tím nejmenším nevyjádřily ke skutečnosti, že veškerá manipulace s restitučním nárokem po dni 30. 4. 1991 odporovala zák. č. 403/90 Sb.“, že „soudy opírají své výroky a jejich odůvodnění výhradně o vylhaná tvrzení a podvodné praktiky Mgr. Evy Durdilové“, advokátky, že „protokol z ústního jednání, konaného dne 5. 10. 2021 před odvolacím soudem, stejně jako protokoly z ostatních ústních jednání, není záznamem toho, co účastníci řízení vypověděli, ale toho, jak tyto výpovědi pochopila zaznamenávající osoba a jak na základě tohoto pochopené písemně zaznamenala nebo pořídila zvukový záznam“, že „se soudy odmítají zabývat dědickou způsobilostí účastníků řízení z důvodu zavrženíhodného jednání a dále z důvodu jejich psychického stavu“, že „soudy účelově deformují žalobcova tvrzení a jím předkládané důkazy“, že „příkladem toho je nepravdivé tvrzení, že závěť ze dne 6. 8. 1996 byla zůstavitelem podepsána jiný den, než byla datována, nebo názor, že dva z přítomných svědků byli náhodní kolemjdoucí“, a na základě těchto námitek dovozuje vlastní skutkové závěry a právní názor na věc, že„má být projednáváno, zda žalobce je či není dědicem ze závěti ze dne 6. 8. 1996, zatímco soudy v rozporu s tímto žalobním návrhem bylo projednáváno, zda tato závěť je platná“],a v dovolacím řízení nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.

Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a (navíc) není ani na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení odmítl.

V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „porušení žalobcova práva na spravedlivé a včasné projednání věci“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud současně podle ustanovení a věty první zastavil řízení o dovolání žalobce „do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2022, č. j. -737“, a to z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (k tomu srov. právní názor, podle nějž rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním, vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 10. 2023

JUDr. Roman Fiala předseda senátu