Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3662/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Martiny Vykoukalové a Tomáše Vykoukala, toho času ve vazebním zařízení ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, zastoupených JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2 - Nové Město, proti evropským zatýkacím rozkazům vydaným Krajským soudem v Praze dne 9. 5. 2015 pod sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným evropským zatýkacím rozkazům vydaným Krajským soudem v Praze, a to pro porušení svých práv uvedených v , a d. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti příkazu k zatčení, resp. evropskému zatýkacímu rozkazu či mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, kterou jsou takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné podle , tedy bez věcného přezkumu (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2007,

ze dne 29. 3. 2007,

ze dne 10. 8. 2007,

ze dne 3. 11. 2011,

ze dne 18. 1. 2010,

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V uvedených rozhodnutích je argumentováno na podporu závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti mimo jiné tím, že samotný evropský (či mezinárodní) zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů příslušného státu (v nynějším případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska) o vydání či nevydání obviněného (tj. stěžovatelů) do České republiky. Ústavní soud proto v případě ústavních stížností směřujících proti příkazu k zatčení a zatýkacímu rozkazu zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých procesních práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domáhat v rámci probíhajícího trestního řízení, přičemž ústavního rozměru by mohl dosáhnout až faktický zásah do osobní svobody stěžovatele. K tomu sice v případě stěžovatelů došlo, ovšem nikoli ze strany České republiky, nýbrž orgány Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jejichž postup ve věci přirozeně nelze ani přezkoumávat, ani předjímat. Navíc se taková ingerence nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení vedeném českými orgány, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky.

Nadto je třeba poznamenat, že přípis Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, kterým jmenovaný soud odpověděl na žádost stěžovatelů o zrušení předmětných evropských zatýkacích rozkazů, již nevyslyšel, instančně ani jinak nenavazuje na vydané evropské zatýkací rozkazy, a tudíž nepředstavuje poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu a , od jehož doručení však stěžovatelé odvíjejí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé se přitom o evropských zatýkacích rozkazech museli nutně dozvědět nejpozději v květnu 2015, kdy byli právě na jejich základě ve Velké Británii také zadrženi. Za této situace je ústavní stížnost nutno pokládat též za opožděnou, byť k jejímu odmítnutí zcela postačuje předchozí důvod. Současně nelze dopis předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze pokládat za jiný zásah, jak se mylně domnívají stěžovatelé, poněvadž v případě tohoto neformálního vyrozumění z jeho podstaty o žádný faktický ani domnělý zásah do práv stěžovatelů jít nemůže.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. K ústavní stížnosti sice nebyla připojena též kopie plné moci dle , Ústavní soud nicméně s ohledem na její osud nepokládal za nutné vyzývat stěžovatele (resp. jejich právního zástupce) k odstranění této formální vady s ohledem na absenci pochybností o právním zastoupení na straně Ústavního soudu, v jejíž prospěch svědčí především k ústavní stížnosti přiložené dokumenty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. ledna 2016

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj