Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
91062.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3226/15
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 752/2015 -22 ze dne 18. 8. 2015 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 27/2015 -433 ze dne 12. 2. 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 90 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava "), čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ č. j. 1 T 289/2012 -375 ze dne 22. 9. 2014 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. z. Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. z. za použití § 45 odst. 2 tr. z. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a současně nad ním byl podle § 84 tr. z. vysloven dohled. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. z. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 126/2012 ze dne 15. 4. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4 T 47/2013 ze dne 8. 1. 2014. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel a státní zástupce v neprospěch stěžovatele odvolání, která Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel kromě rekapitulace průběhu řízení a obsahu soudních rozhodnutí namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vedoucí k vadnému právnímu posouzení skutků, jichž se měl dopustit. Dle jeho přesvědčení se jedná o tzv. extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci. Stěžovatel má za to, že důkazy byly tak slabého charakteru a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, že z nich nemohly být vyvozeny skutečnosti, o které soudy opřely svá rozhodnutí a které je vedly k závěru o jeho vině. Pak ovšem hodnocení a výsledná skutková zjištění soudů nemohly vést ke správnému právnímu posouzení věci.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vedoucí k vadnému právnímu posouzení skutků, jichž se měl dopustit. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listin y. Soudy obou stupňů se věcí zabývaly opakovaně, když předchozí odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen z procesních důvodů (stěžovateli nebylo kvůli pochybení pošty řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení a rozsudek). Jak však vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, v dalším řízení soud prvního stupně znovu provedl v hlavním líčení všechny potřebné důkazy za plného respektování práva stěžovatele na obhajobu. V tomto směru stěžovatel totiž ani žádné námitky nevznáší.
Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Pokud v případě skutku právně kvalifikovaného jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. z. vzal za podklad svých skutkových zjištění výpověď poškozené Dariny Nové a svědků J. R. mladšího a Břetislava Štěpána, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž uvedené výpovědi vyhodnotil i ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, vyjadřujícím se ke způsobeným zraněním poškozené a k mechanismu jejich vzniku a potvrzujícím verzi poškozené, o jejíž věrohodnosti soud nepochyboval. Vysvětlil též, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, kterou stavěl na tvrzení, že byl sám svojí manželkou napaden a že si zranění způsobila sama. Stejně tak nelze nic vytknout ani skutkovým závěrům týkajícím se skutku právně kvalifikovaného jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. z., neboť i tyto závěry plně odpovídají provedeným důkazům, zejména výpovědím svědků Dominiky Ladýřové a Davida Hájka. Ani v tomto případě soud neopomněl vysvětlit, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Řádně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací a námitky, směřující proti hodnocení provedených důkazů řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nezjistil žádný extrémní rozpor.
S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. z. i přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. z., jimiž byl stěžovatel uznán vinným.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením obou skutků. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu