Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3226/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -22 ze dne 18. 8. 2015 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -433 ze dne 12. 2. 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené y (dále jen " "), a d (dále jen " ").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ č. j. -375 ze dne 22. 9. 2014 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a přečinem porušování domovní svobody podle tr. z. Za to mu byl podle tr. z. za použití tr. z. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a současně nad ním byl podle tr. z. vysloven dohled. Podle a tr. z. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. ze dne 15. 4. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. ze dne 8. 1. 2014. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel a státní zástupce v neprospěch stěžovatele odvolání, která Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel kromě rekapitulace průběhu řízení a obsahu soudních rozhodnutí namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vedoucí k vadnému právnímu posouzení skutků, jichž se měl dopustit. Dle jeho přesvědčení se jedná o tzv. extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci. Stěžovatel má za to, že důkazy byly tak slabého charakteru a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, že z nich nemohly být vyvozeny skutečnosti, o které soudy opřely svá rozhodnutí a které je vedly k závěru o jeho vině. Pak ovšem hodnocení a výsledná skutková zjištění soudů nemohly vést ke správnému právnímu posouzení věci.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vedoucí k vadnému právnímu posouzení skutků, jichž se měl dopustit. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle y jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).

Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté y. Soudy obou stupňů se věcí zabývaly opakovaně, když předchozí odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen z procesních důvodů (stěžovateli nebylo kvůli pochybení pošty řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení a rozsudek). Jak však vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu, v dalším řízení soud prvního stupně znovu provedl v hlavním líčení všechny potřebné důkazy za plného respektování práva stěžovatele na obhajobu. V tomto směru stěžovatel totiž ani žádné námitky nevznáší.

Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Pokud v případě skutku právně kvalifikovaného jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. z. vzal za podklad svých skutkových zjištění výpověď poškozené Dariny Nové a svědků J. R. mladšího a Břetislava Štěpána, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž uvedené výpovědi vyhodnotil i ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, vyjadřujícím se ke způsobeným zraněním poškozené a k mechanismu jejich vzniku a potvrzujícím verzi poškozené, o jejíž věrohodnosti soud nepochyboval. Vysvětlil též, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, kterou stavěl na tvrzení, že byl sám svojí manželkou napaden a že si zranění způsobila sama. Stejně tak nelze nic vytknout ani skutkovým závěrům týkajícím se skutku právně kvalifikovaného jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. z., neboť i tyto závěry plně odpovídají provedeným důkazům, zejména výpovědím svědků Dominiky Ladýřové a Davida Hájka. Ani v tomto případě soud neopomněl vysvětlit, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Řádně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací a námitky, směřující proti hodnocení provedených důkazů řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nezjistil žádný extrémní rozpor.

S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. z. i přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. z., jimiž byl stěžovatel uznán vinným.

Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením obou skutků. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu