Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2403/2023

23 Cdo 2403/2023-275

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalovanému A. M., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o určení vlastnického práva a určení neexistence zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. -198, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 27 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 8. 2022, č. j. -160, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem bytové jednotky v katastrálním území XY (v rozsudku blíže specifikované), s jejímž vlastnictvím je neoddělitelně spjato spoluvlastnické právo ve výši 5500/645380 ke společným částem (v rozsudku blíže specifikovaného) domu a k pozemku (v rozsudku též blíže specifikovanému), na kterém je dům s bytovou jednotkou postaven – dále jen „bytová jednotka“(výrok I), určil, že neexistuje zástavní právo založené smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem č. 47/2020, uzavřenou dne 27. 2. 2020 mezi žalobcem jako zástavním dlužníkem a žalovaným jako zástavním věřitelem, pro pohledávky v (celkové) výši 990 000 Kč, jehož předmětem je bytová jednotka (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci (výrok II) a k náhradě nákladů řízení státu (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání pouze proti části prvního výroku, jíž bylo rozhodováno o věci samé) podal žalovaný včasné dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a co do přípustnosti dovolání uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Ztotožnil se s napadeným rozhodnutím, dovolání měl za nepřípustné, neboť se postup odvolacího soudu podle něj nepříčí ustálené rozhodovací praxi.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaný namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. , a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz), pokud neprovedl dokazování k tomu, jak se žalobce v běžném životě a při daném právním jednání choval, ale místo toho přímo vyšel jen ze znaleckých posudků. Ač žalovaný výslovně neformuloval právní otázku, při jejímž řešení se měl takto odvolací soud odchýlit od jím zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je z obsahu jeho dovolací argumentace zřejmé, že má jít o otázku rozsahu zjištění skutkového stavu pro potřeby náležitého posouzení duševní poruchy žalobce jako smluvní strany.

Odkaz žalobce na zmíněná rozhodnutí však přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť uvedená rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nyní posuzované věci. Ve věci řešené prvně zmíněným rozsudkem, byla důkazní situace ohledně duševní poruchy převodce rozporná, nebylo postaveno najisto, zda povaha duševní poruchy je neměnná, a znalci připustili, že psychický stav převodce se mohl v průběhu času měnit. Nejvyšší soud pak v poměrech tam projednávané věci konstatoval, že odvolací soud učinil závěr o jednání v duševní poruše (nesprávně) pouze na základě pravděpodobnosti, a nikoliv na základě skutkového stavu zjištěného bez pochybností. Ve druhém ze zmíněných rozsudků, pak Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy soudy nižších stupňů vycházely především ze znaleckého posudku, v němž se znalec vyjadřoval k otázkám právním a nijak nespecifikoval duševní poruchu, kterou měla posuzovaná trpět. K závěrům rozsudku sp. zn. , které tam citoval a v nichž je zmíněn požadavek na zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod., pak dodal, že „připomenuté závěry pochopitelně nelze aplikovat na obdobně vyzařující případy mechanicky, neboť každý z nich je stran skutkového základu jedinečný, provázený (charakterizovaný) celou řadou odlišných okolností, k nimž je třeba rovněž z hlediska procesního postupu soudu v řízení pečlivě přihlížet.“

V nyní posuzované věci odvolací soud vycházel zejména z výslechu znalkyně založeného na výsledcích odborného vyšetření žalobce, který se shodoval též se závěry dalších znalců uvedenými v písemných posudcích o existenci duševní poruchy žalobce a jejího vlivu na jeho schopnost právně jednat zpracovaných v trestním řízení, které se týkalo právě jednání v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy a smlouvy o zřízení zástavního práva, a v řízení o omezení svéprávnosti žalobce, z nichž vyplývalo, že žalobce trpí celoživotní duševní poruchou ve formě lehké mentální retardace, je u něj patrný výrazný deficit rozumových funkcí, který se nijak nemění, ve složitějších smlouvách není schopen se orientovat, není schopen k tomu potřebné abstrakce, analýzy a syntézy, jinak řečeno jeho intelektuální (rozumové) a volní (určovací) schopnosti jsou v tomto směru zcela nedostatečné, resp. vymizelé. Na tomto skutkovém základě pak uzavřel, že tato duševní porucha jej činila zcela neschopným příslušných právních jednání. Za této situace zjištěné skutkové okolnosti týkající se existence celoživotní, trvalé a neměnné duševní poruchy (konkrétně znalci specifikované a diagnostikované na základě odborného vyšetření o chování a schopnostech žalobce) nebyl skutkový závěr, který učinil odvolací soud, založen pouze na tzv. pravděpodobnostním úsudku, a odvolací soud se neodchýlil od zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud právě s přihlédnutím ke specifickým poměrům této věci procesně postupoval tak, že z důvodu nadbytečnosti a hospodárnosti řízení při takto zjištěném skutkovém stavu již neprovedl další dokazování (k tomu srov. obdobně též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. ).

V tomto kontextu (tj. za situace, kdy odvolací soud neprovedením dalšího dokazování nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí) pak nemůže obstát ani související námitka žalovaného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku faktické nemožnosti svými důkazními návrhy jakkoli ovlivnit průběh řízení. Nadto se nelze ztotožnit s argumentací žalovaného, že „z důvodu pominutí jeho důkazních návrhů a lpěním na znaleckém posudku pocházejícím z jiného řízení“ nelze řízení před soudy nižších stupňů považovat za spravedlivý proces. Odvolací soud v rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč provedení dalších žalovaným navržených důkazů považoval za nadbytečné a pro odborné závěry si zjednal podklad i výslechem znalkyně při odvolacím jednání, tj. nikoliv pouze na základě znaleckého posudku pocházejícího z jiného řízení.

Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám zpochybňující správnost odborných znaleckých závěrů o samotné diagnóze lehké mentální retardace žalobce pak žalovaný v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Pro úplnost lze dodat, že pokud v této části dovolání, žalovaný ve své argumentaci vychází z toho, že žalobce byl „sám bez podpůrce či pomoci opatrovníka“ schopen vyřešit svůj spor s kupujícím jeho rodinného domu, prodat dům jiným kupujícím nebo koupit do svého vlastnictví předmětnou bytovou jednotku, pak takové skutkové zjištění v řízení učiněno nebylo.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalovaného odmítl podle pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).

Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené době odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 9. 2023

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu