Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 830/2023

21 Cdo 830/2023-650

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 1808/3, proti žalovanému S+C ALFANAMETAL s. r. o., koncern,se sídlem v Tršicích č. 126, IČO 25372106, zastoupenému JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 1005/23, o 764 701 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2022, č. j. -614, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022, č. j. -614, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

Přestože dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že „v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi ohrožením nemocí z povolání žalobce a porušením povinností zaměstnavatele či jiné osoby, ale ani jednoznačná přímá souvislost mezi ohrožením nemocí z povolání a samotným výkonem práce žalobce u žalovaného“, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).

Nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že „nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, jaké byly naměřeny hodnoty hluku, přičemž soudy obou stupňů přebíraly neúplné závěry, které jsou součástí dílčích důkazů, které byly ve věci provedeny“, že soudy obou stupňů „pominuly lékařskou zprávu, která byla čtena v rámci ústního jednání u Krajského soudu v Ostravě dne 13. 9. 2022, …, vypracovanou ORL, Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 5. 12. 2018“, že „jasně bylo prokázáno, že kontinuální zhoršování sluchu lze dát do příčinné souvislosti s původní prací v riziku hluku 3“, že „existuje jednoznačná příčinná souvislost mezi prokázaným překračováním hygienických limitů a ztrátou sluchu, naměřenou 20. 1. 2017 v rozsahu 42,4 % dle Fowlera“, tedy „mezi výkonem práce žalobce u žalovaného a zhoršením sluchu“, a že byl „ignorován“ důkaz, který „byl prováděn v rámci řízení soudu I. stupně, kdy se jednalo o šetření z 15. 3. 2017, kdy je zjevné, že žalobce pracoval v riziku hluku 3. kategorie ještě 8. 3. 2017“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval právní předpisy nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení . V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům (kýmkoliv), vznik škody na zdraví zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a příčinnou souvislost mezi porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům a vznikem škody na zdraví zaměstnance (srov. například též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1971, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. ). Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. ] a posléze i prokázat [srov. a ] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. ).

Vztah příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností zaměstnavatele a vznikem škody je dán tehdy, kdyby bez porušení povinností nevznikla škoda tak, jak vznikla (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. ). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku porušení právních povinností zaměstnavatele, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatel, že „na straně žalovaného došlo k porušení předpisů, týkajících se ochrany zaměstnanců před nepříznivým působením hluku a vibrací“, a v souvislosti s tím vytýká soudům, že „na právní posouzení v tomto směru rezignovaly, dokonce zcela nepřiléhavě argumentují rozsudkem (soud I. stupně v bodu 43) “, od kterého se „zcela odchýlily“, činí tak neopodstatněně, neboť jak soud prvního stupně (srov. body 43 a 45 odůvodnění jeho rozsudku), tak soud odvolací (srov. bod 16 odůvodnění jeho rozsudku), se porušením právní povinnosti žalovaného jako zaměstnavatele zabývaly a dospěly k závěru, že „žalobci se nepodařilo uvedené porušování právních povinností ze strany žalovaného prokázat, naopak bylo v řízení postaveno najisto, že žalovaný své povinnosti řádně plnil“, a postupovaly v souladu se závěrem uvedeným ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. , že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení), a že zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Uvedený rozsudek navíc vychází z jiného skutkového stavu (ohrožení nemocí z povolání vzniklo u zaměstnance v důsledku překračování expozičních limitů stanovených pro vibrace přenášené na ruce a v důsledku překračování hygienických expozičních limitů pro lokální svalovou zátěž horních končetin), než který byl zjištěn v projednávané věci, v níž nebyla prokázána souvislost mezi poškozením zdraví žalobce (zhoršení sluchu) a jeho výkonem práce u žalovaného. Totéž platí o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. , na který dovolatel rovněž poukazuje.

Uplatňování nepřípustného dovolacího důvodu představují i námitky dovolatele, že „soudy obou stupňů pochybily a porušily právo žalobce na spravedlivý proces tím, že v rámci odůvodnění neuvedly i skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, nekonstatovaly zcela správně i odlišné závěry právě ve prospěch žalobce a řádně se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí k důkazům nevyjádřily“, a že „zásadní rozpory tak činí rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelnými,“ jejichž prostřednictvím žalobce uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení – jestliže k nim skutečně došlo – sice dovolací soud ve smyslu ustanovení věty druhé přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.).

Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, na základě nichž došlo k zamítnutí žaloby. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 9. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu