Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3707/2022

33 Cdo 3707/2022-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, za účasti Generali České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. -132, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. -96, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2021, č. j. -100, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 19. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/452/2017-19, ve spojení s jeho rozhodnutím o námitkách ze dne 12. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/452/2017-26, ve výroku III. nálezu tak, že Generali Česká pojišťovna a. s. (dále též „účastnice“ nebo „pojišťovna“) je povinna zaplatit mu 54.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; žalobu o nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 19. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/452/2017-19, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 12. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/452/2017-26, ve vztahu k výroku II. nálezu odmítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 7. 2. 2012 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 3810944917 pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění od 1. 3. 2012 a pojistnou dobou 30 let. V ní se žalobce zavázal platit měsíční pojistné původně ve výši 2.000,- Kč; poslední platbu pojistného zaslal dne 18. 3. 2019. V řízení zahájeném 20. 4. 2017 vydal Finanční arbitr dne 19. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/452/2017-19, nález, jímž určil, že pojistná smlouva č. 3810944917 ze dne 7. 2. 2012 je od počátku neplatná (výrok I.), dále že instituce (pojišťovna) je povinna zaplatit žalobci částku 67.000,- Kč s blíže uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.), ve zbývající rozsahu návrh žalobce podle , o finančním arbitrovi, zamítl (výrok III.), a uložil instituci sankci podle zákona o finančním arbitrovi ve výši 15.000,- Kč (výrok IV.). Podle finančního arbitra žalobce získal vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení na straně pojišťovny v měsíci září 2016, kdy byl přípisem ze dne 2. 9. 2016 pojišťovnou informován o stavu pojištění, tj. o výši kapitálové hodnoty, o nesplacených počátečních nákladech, o výši maximálního mimořádného výběru a o aktuální výši odkupného. K tomuto okamžiku získal žalobce všechny informace potřebné k uplatnění práva u soudu. Jelikož od stejného momentu neuplynula do zahájení řízení před finančním arbitrem doba dvou let, aplikoval pro posouzení promlčení práva žalobce objektivní tříletou dobu, což znamená, že mezní datum doby rozhodné pro promlčení je den 20. 4. 2014, tj. doba tří let před podáním návrhu k finančnímu arbitrovi. Na tomto základě finanční arbitr uzavřel, že pojistné zaplacené žalobcem před 20. 4. 2014 je promlčené. Soud prvního stupně považoval pojistnou smlouvu pro absenci konkrétního ujednání o výši rizikového pojistného za neplatnou podle a , [dále jen „obč. zák.“, s přihlédnutím k , (dále jen „o. z.“)]. Podle jeho přesvědčení žalobce získal vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení již při uzavření pojistné smlouvy, neboť při jejím podpisu znal její obsah, a věděl tak o rozhodných skutkových okolnostech, z nichž mohl dovodit neplatnost pojistné smlouvy. Uplatnil-li požadavek na vydání bezdůvodného obohacení u finančního arbitra až dne 20. 4. 2017, má právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v zaplaceném pojistném podle neplatné smlouvy za tři roky před podáním návrhu k finančnímu arbitrovi, tj. za dobu od 20. 4. 2014 do okamžiku úhrady poslední platby pojistného dne 18. 3. 2019.

Rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. -132, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení; rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že dopisem ze dne 2. 9. 2016 bylo žalobci pojišťovnou sděleno, že k tomuto dni činí garantovaná kapitálová hodnota pojištění 0,- Kč, kapitálová hodnota pojištění běžná – negarantovaná představuje 94.068,- Kč, podíly na výnosech 0,- Kč, počáteční nesplacené náklady 40.721,- Kč a aktuální odkupné 52.847,- Kč. Z tohoto sdělení muselo být žalobci zřejmé, že po 4,5 letech mu předmětný investiční produkt nepřinesl žádný výnos a cena za služby pojišťovny, které měly spočívat v investování jeho peněz na pojistné krytí pro případ smrti nebo dožití, jej stála přibližně 10.000,- Kč ročně. Na základě bližší argumentace se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že ode dne, kdy žalobce obdržel tyto informace, mu začala běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nález finančního arbitra přiznal žalobci právo na vrácení plnění zaplaceného tři roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi, tj. od dubna 2014, neboť aplikoval obecnou tříletou promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání (ve spojení s jeho doplněním ze dne 3. 3. 2023), v němž (posuzováno podle obsahu - podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “) formuluje dvě právní otázky s vědomím, že je dovolací soud již v minulosti sice vyřešil, avšak nyní požaduje, aby je (v intencích jeho požadavků) vyřešil jinak. Konkrétně:

- zda začne běžet subjektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o životním pojištění v okamžiku podpisu takové smlouvy účastníkem životního pojištění, ačkoliv ten v řízení netvrdil ani neprokázal okamžik skutečné vědomosti o důvodech neplatnosti smlouvy, - zda začne běžet subjektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o životním pojištění, aniž by bylo zjištěno, jaké konkrétní informace z dopisu ze dne 2. 9. 2016 měly vést dovolatele k vědomosti o neplatnosti smlouvy o životním pojištění.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká (a s tím spojuje dále přípustnost svého dovolání), že se nevypořádal se všemi jeho námitkami obsaženými v odvolání, řádně nezjistil skutkový stav věci a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. S rozsáhlým odůvodněním dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Generali Česká pojišťovna a. s., vypořádávajíc se s dovolací argumentací žalobce, navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle přípustnost dovolání ( až ) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud spojil se skutečnou (prokázanou) vědomostí o bezdůvodném obohacení žalobce, nikoli se skutkovými okolnostmi, z nichž bylo možno tuto vědomost dovodit. Takový závěr odpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. (srov. na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. , ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. , ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. , ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. , ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. , ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. ). Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odklánět, nadto za situace, kdy dovolatel svou argumentaci založil na vlastní skutkové verzi co se týče jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, která se liší od skutkové verze, z níž vycházel při právním posouzení odvolací soud. V této souvislosti se sluší zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.

Námitkami, že soudy nezjišťovaly okamžik vědomosti žalobce o neplatnosti smlouvy, ani kdy došlo k doručení dopisu ze dne 2. 9. 2016, jaké konkrétní informace z něj ho měly vést k úvaze o neplatnosti smlouvy, dovolatel nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Dovolatel v té souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Námitky vad řízení nejsou relevantní, neboť podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ačkoliv dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s , a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

K námitce dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami obsaženými v odvolání nutno uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 9. 2023

JUDr. Václav Duda předseda senátu