Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1493/2023

22 Cdo 1493/2023-171

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. Z., zastoupené Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 583/18, proti žalovanému R. Z., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 1. 2023, č. j. -151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů („SJM“), především osobního automobilu Citroen (dále jen osobní automobil) a pozemku uvedeného níže. Žalovaný tvrdil, že automobil je v jeho výlučném vlastnictví, neboť byl zakoupen za peníze, které mu daroval otec A. Z., a uplatnil k vypořádání vnos vynaložený z jeho výlučných prostředků (dar od otce) na koupi pozemku.

Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. -87, z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. XY zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV číslo XY pro obec XY, katastrální území XY, v ceně 1 150 000 Kč (výrok I – dále jen „pozemek“), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 575 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Soud prvního stupně osobní automobil nevypořádal, neboť měl za prokázáno, že byl koupen žalovaným z peněz, které mu daroval otec. Peníze zaplacené na kupní cenu pozemku však byly podle soudu darem otce žalovaného oběma účastníkům. Tím, že za oba zaplatil kupní cenu, dal najevo svoji vůli, aby byl pozemek koupen do jejich společného jmění.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. -107, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přikázání pozemku do vlastnictví žalovaného potvrdil, ve výroku o platební povinnosti žalovaného změnil tak, že žalovanému neuložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 8. 2022, č. j. -126, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. , že nepoužil výkladová pravidla podle věta druhá , , (dále „o. z.“) pro zjištění společného úmyslu jednajících stran.

Odvolací soud pak rozhodl rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. -151, stejně jako v předchozím rozhodnutí, tj. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o přikázání pozemku do vlastnictví žalovaného a změnil ve výroku II tak, že žalovanému se povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl neukládá. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud si byl otec žalovaného vědom toho, že účastníci kupují pozemek do společného jmění manželů, musel být dar určen oběma účastníkům. Odvolací soud uzavřel, že na zaplacení pozemku byly použity výlučné prostředky žalovaného, který má tak právo požadovat, aby mu byly nahrazeny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se neřídil názory a pokyny dovolacího soudu uvedenými v rozsudku ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. . Dovolací soud uvedl, že při výkladu adresovaných právních jednání vyplývá závěr, že základním hlediskem pro výklad právních jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Odvolací soud poukázal na to, že ze strany účastníků nebyly vzneseny žádné výhrady k závěru soudu prvního stupně, že osobní automobil je výlučným vlastnictvím žalovaného, proto z něj odvolací soud nadále vychází. K tomu žalobkyně uvádí, že při jednání soudu prvního stupně dne 18. 1. 2021 uvedla, že ohledně automobilu navrhuje s ohledem na jeho stav, aby byl prodán a mezi účastníky rozdělen výtěžek z jeho prodeje. I když se v odvolání důsledně neohrazovala proti tvrzení svědka A. Z. ohledně automobilu, nelze přehlédnout, že soud prvního stupně v původním rozsudku ze dne 30. 9. 2021 výslovně uvedl, že účastníci se shodli, že peníze na automobil poskytl otec žalovaného, rozdíl je v tom, že žalobkyně je přesvědčena, že finanční částka na pořízení těchto věcí byla darována tchánem jim oběma, zatímco žalovaný je přesvědčen, že šlo o dar otce pouze jemu jako synovi. Není tak namístě dovozovat rozpor mezi jejím přístupem ohledně peněz na automobil a pozemek. V případě automobilu pro jeho neporovnatelnou cenu s pozemkem neměla zapotřebí vznášet odvolání.

K vnosu žalovaného na koupi pozemku: Podle žalobkyně se odvolací soud mýlí, neboť ohledně peněz poskytnutých otcem žalovaného nebyla uzavřena žádná smlouva (písemná) a svědek (otec) platil peníze přímo prodejci pozemku. Za takových okolností pak pochybnosti o tom, zda se jednalo o dar nebo bezdůvodné obohacení existují. Dovolatelka zpochybňuje názor odvolacího soudu, že svědek A. Z. (otec žalovaného) neměl zájem na výsledku sporu. Za zásadní problém žalobkyně považuje, že svědek před svojí výpovědí u soudu četl protokol o výpovědích účastníků. Osoba, která má a musí mít na výsledku sporu zájem, přizpůsobí – byť třeba i nevědomky – svoji výpověď tomu, aby ve věci byl úspěšný syn, který je na něm finančně závislý. Za nepostačující žalobkyně považuje závěr, že úmyslem svědka bylo poskytnout prostředky na pozemek jen synovi vzhledem k nepříliš dobrým vztahům svědka se žalobkyní, a kvůli rozdělení majetku stejným dílem mezi oba syny.

Adresátem právního jednání svědka byli nejen účastníci sporu, ale také prodávající pozemku, kteří vnímali právní jednání tak, že úmyslem všech zúčastněných je, aby se majiteli předmětného pozemku stali oba účastníci, což bylo také vyjádřeno ve smlouvě. Žalobkyně uzavírá, že na svědka nelze hledět jako na osobu nezávislou a že nebyl důvod k pochybnostem o tom, že svědek vypovídal pravdivě. Jestliže svědek zaplatil kupní cenu za pozemek prodávajícím, prokázal svoji svobodnou vůli, aby pozemek nabyli do vlastnictví oba účastníci. Svědek neprojevil nikdy nesouhlas s tím, aby se pozemek stal společným vlastnictvím účastníků. Žalobkyně dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2002, , a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. . Svědek sám uvedl, že souhlasil s tím, aby pozemek byl kupován oběma, tedy i bývalou snachou. Jestliže za této situace odeslal peníze na koupi pozemku, je zcela nesporné, že k tomu došlo díky projevu jeho vůle.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že v odstavci I o přikázání pozemku žalovanému se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a v odstavci II bude změněn tak, že se rozsudek soudu prvního o platební povinnosti žalovaného stupně potvrzuje.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i bližší obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není projednatelné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

Mezi povinné náležitosti dovolání podle patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. ). Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné.

Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat ( ).

Dovolatelka nijak nevymezuje právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, pouze předkládá polemiku s hodnocením důkazů, a tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s jí citovanou judikaturou. Pro nedostatek takto jednoznačně vymezené právní otázky, která má být předmětem dovolacího přezkumu, dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat.

Již jen na okraj, nad rámec zkoumání podmínek dovolacího řízení, se uvádí:

K vypořádání osobního automobilu: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V této věci žalobkyně nepodala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, pokud šlo o vypořádání osobního automobilu, a v odvolacím řízení toto rozhodnutí nezpochybnila; odvolací soud tak neměl důvod se touto otázkou zabývat, jeho rozhodnutí na problematice týkající se vypořádání automobilu nezávisí. Již proto nemůže být v této části dovolání přípustné, i kdyby bylo projednatelné.

K vypořádání vnosu žalovaného na zakoupení pozemku: Je třeba rozlišovat samotný dar otce žalovaného na straně jedné a koupi pozemku na straně druhé. Samotná okolnost, že otec žalovaného souhlasil s tím, že bezpodílovými spoluvlastníky pozemku se stanou účastníci, že tu byl takový společný úmysl, a že peníze poslal přímo prodávajícímu, ještě neznamená, že šlo o dar určený jim oběma. Otec žalovaného vysvětlil, že souhlasil s koupí pozemku do SJM proto, aby umožnil čerpání hypotéky; s tím sice žalobkyně polemizuje, ovšem o zjevně absurdní vysvětlení nejde a ze spisu nevyplývá nic, co by toto tvrzení vyvrátilo. Ani to, že peníze nepředal přímo žalovanému, ale poslal je na plnění z kupní smlouvy, pojmově nevyvrací darování (plnění za jednoho z účastníků smlouvy učiněné s vůči němu projeveným úmyslem jej obdarovat). Jeho výpověď pak nezpochybnil ani soud prvního stupně. Nicméně znovu se připomíná, že hodnocení důkazů nepodléhá dovolacímu přezkumu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně projednatelným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2023

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu