Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 684/2023

25 Cdo 684/2023-93

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. Z., zastoupený Mgr. Petrem Hanykem, advokátem se sídlem Zborovská 619/49, 150 00 Praha 5, proti žalované: Nemocnice Pardubického kraje, a. s., IČO 27520536, se sídlem Kyjevská 44, 532 03 Pardubice, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Pojišťovna VZP, a. s., IČO 27116913, se sídlem Lazarská 1718/3, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Janem Starým, BBA, advokátem se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, o 590 077,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 11. 2022, č. j. -71, takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. -71, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek pro uznání Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. -36, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 590 077,20 Kč s příslušenstvím, a potvrdil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil tak, že žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 39 930 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání poté, kdy marně uplynula lhůta pro vyjádření k výzvě podle , jež byla součástí platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Pardubicích dne 31. 1. 2022, pod č. j. -25, a došlo tak k fikci uznání nároku žalovanou. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobní nárok vycházel ze skutkového vylíčení žaloby, jež měla všechny zákonné náležitosti, okolnosti případu i povaha věci vyžadovaly, aby měl soud k dispozici kvalifikované vyjádření žalované, výzva ve smyslu byla řádná a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a to ani prostřednictvím vyjádření vedlejší účastnice, která do řízení vstoupila ještě před uplynutím lhůty podle

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka rekapituluje průběh řízení a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žaloba neobsahuje dostatečně určitá tvrzení k nárokům na náhradu nemajetkové újmy, zejména ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění neobsahuje žaloba jediné tvrzení ohledně vzniku (natož míry) překážky lepší budoucnosti na straně žalobce. Nebyly tak splněny podmínky podle pro vydání platebního rozkazu a v důsledku toho ani výzvy podle Namítá rovněž, že podání ze dne 25. 2. 2022, které žalovaná doručila soudu ve lhůtě stanovené pro vyjádření k žalobě, je svým obsahem žádostí o prodloužení lhůty pro vyjádření, byť neobsahovalo žádost o stanovení konkrétní lhůty. Proto měl-li soud prvního stupně pochybnosti, měl žalovanou vyzvat, aby úkon náležitě formulovala (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ). Odklon od ustálené judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. , a ) pak spatřuje dovolatelka v posouzení její procesní aktivity. Proti platebnímu rozkazu podala ve lhůtě odpor, v němž uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává, a navrhla vstup vedlejší účastnice do řízení, o čemž soud prvního stupně ani formálně nerozhodl, a neumožnil tak vedlejší účastnici vyjádřit se ve věci samé. V zachovalé lhůtě pak žalovaná zaslala soudu další přípis, který je svým obsahem žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření. Její postup v dané věci tak zcela jistě nenasvědčoval tomu, že se nehodlá řádně vyjádřit či snad že hodlá v řízení obstruovat. Uvedla, že postupem soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu d. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodl tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „ “) a jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), zastoupenou advokátem ve smyslu , shledal, že dovolání žalované je z části přípustné i důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce podmínek pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle a 2 a následné vydání rozsudku pro uznání.

4. Ustanovení dává soudu možnost v rámci přípravy jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován. Fikce uznání uplatněného nároku nastupuje ovšem jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen. Na základě této fikce pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle Nepřípadná a nespravedlivá aplikace může vést k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle d (dále jen „ “), jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) podle y (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. ). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. ).

5. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v obsahovat dále náležitosti uvedené v Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. , uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703). Jedná-li se o více samostatných nároků, musí žalobce každý nárok vyčíslit zvlášť (srov. např. u náhrady nemajetkové újmy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. ). Protože soud je ve sporném řízení návrhy účastníků vázán, nemůže jim přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány; svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami uvedenými v ). Soudu tedy ani nepřísluší, aby předmět řízení (žalobní petit) vymezoval či dodatečně konkretizoval namísto účastníka tím, že určí, jaká část z celkové žalované částky připadá na každý z nároků. Takový postup by nerespektoval zásadu, podle níž sporem disponuje žalobce, a zasahoval by do rovnosti stran v řízení a tím i v konečném důsledku do práva účastníků na spravedlivý proces (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. ).

6. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení ) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení vůči každému z těchto práv (nároků) – jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace – samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. ).

7. Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v chybném hodnocení splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, zejména důvodnosti výzvy podle věty druhé vzhledem k tomu, že žaloba neobsahuje dostatečná tvrzení ani řádný petit. Žaloba v projednávané věci obsahuje obecné náležitosti ve smyslu i dostatečná tvrzení ohledně porušení smluvní povinnosti žalovanou tím, že při léčení žalobce nepostupovala lege artis, když nesprávně provedenou diagnostikou, nesprávně provedenou první operací a zbytečně provedenou druhou operací mu způsobila újmu na zdraví. Žalobce v žalobě rovněž tvrdil, že v důsledku pochybení žalované trpěl bolestmi po první i druhé operaci, má kratší pravou nohu, sníženou hybnost i ohebnost této nohy, trpí bolestmi i otoky pravé nohy v kotníku, což jej omezuje nejen při výkonu zaměstnání, ale i ve volnočasových aktivitách (jízda na kole, dlouhé procházky). Žaloba pak obsahuje i potřebná tvrzení ohledně žalobcem požadovaného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i jeho vyčíslení. Žalobní tvrzení lze tedy považovat za dostatečná. Zásadním nedostatkem žaloby ale je, že ve vztahu k nároku na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění postrádá vyčíslení požadovaného peněžitého plnění na každý z těchto nároků zvlášť. Jestliže žalobce požadoval na obou těchto nárocích plnění v celkové částce 500 000 Kč, aniž konkrétně uvedl, jakou částku na který z těchto nároků požaduje, je žaloba v tomto rozsahu neurčitá, a proto ve vztahu k těmto nárokům nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle a nemohla ve vztahu k těmto nárokům proto ani nastat fikce uznání ve smyslu

8. Jestliže soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že ohledně nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění jsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle , je jejich právní závěr nesprávný a v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu. Uplatněný dovolací důvod ve vztahu k uvedeným nárokům je tak naplněn.

9. Jinak je tomu ale u třetího žalobou uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Ve vztahu k tomuto nároku obsahuje žaloba všechna podstatná skutková tvrzení týkající se vzniku újmy, odpovědnosti žalované i skutečností rozhodných pro posouzení výše tohoto uplatněného nároku včetně vyčíslení žalobou požadovaného peněžního plnění. Lze proto uzavřít, že závěru odvolacího soudu, že ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku byla žaloba věcně projednatelná, bylo na základě ní možno vydat platební rozkaz i výzvu podle , neboť je ze žaloby zřejmé, že jde o složitou věc týkající se náhrady za újmu na zdraví, tedy řízení složitého, které vyžaduje řádnou přípravu, nelze ničeho vytknout a je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

10. Ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku nepovažuje dovolací soud za důvodnou námitku týkající se formalistického postupu soudu při posouzení podání, jehož účelem, podle dovolatelky, byla žádost o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření. V projednávané věci byl žalované platební rozkaz doručen dne 1. 2. 2022, následujícího dne podala žalovaná odpor, v němž k věci samé uvedla pouze to, že návrh žalobce v plném rozsahu neuznává a že své vyjádření ve věci samé předloží soudu ve stanovené lhůtě a navrhla vstup vedlejší účastnice do řízení. Vzhledem k dikci věty druhé byl posledním dnem lhůty k podání kvalifikované výzvy den 18. 3. 2022. Žalovaná podáním ze dne 25. 2. 2022 (doručeným soudu téhož dne) sdělila soudu, že s ohledem na „smluvně obligatorní projednání a odsouhlasení procesní pozice s pojistitelem nemůže podat vyjádření ve stanovené lhůtě“ a že vyjádření zašle v co nejkratším termínu po projednání věci s pojistitelem. I když soud posuzuje procesní úkony účastníků podle jejich obsahu, a není proto významné, zda a jak je účastník označil, ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, usnesení ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. , rozsudek ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. , usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. , a ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. ), nemůže „domýšlet“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Jestliže žalovaná v době, kdy do skončení lhůty k podání kvalifikované výzvy zbývaly tři týdny, informovala soud o nutnosti projednat věc s pojistitelem, neměl soud důvod k tomu, aby toto podání považoval za žádost o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření, a to zvlášť za situace, kdy v tomto podání nebylo specifikováno ani doloženo, co brání žalované v rámci soudem stanovené lhůty věc s pojistitelem projednat a podat vyjádření včas. Pokud tedy soud formálně nerozhodl o prodloužení lhůty, nelze jeho postup považovat za přehnaně formalistický a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí včetně dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí.

11. Namítá-li dovolatelka, že rozsudek pro uznání (posuzováno opět pouze ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku) neměl být vydán vzhledem k její aktivitě v řízení, poukazuje dovolací soud na to, že ustanovení sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. ). Jak uvádí Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci. Avšak dovolací soud připomíná, že uvedené okolnosti lze zkoumat pouze v rámci omezeného časového prostoru a na základě omezených informací, které má soud k dispozici mezi podáním žaloby a okamžikem, kdy zkoumá splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Sankce v podobě vydání rozsudku pro uznání se neváže k postoji účastníka řízení před podáním žaloby nebo v jiných řízeních, ale především k pasivitě žalovaného subjektu v průběhu posuzovaného soudního řízení. Proto je námitka, že soud měl zohlednit, že žalovaná je v jiných řízeních probíhajících u soudu prvního stupně aktivní, nedůvodná. Naopak tvrzené množství obdobných řízení svědčí o tom, že žalované jsou známa pravidla soudního procesu včetně povinnosti se k žalobě kvalifikovaně vyjádřit i následků, pokud tak neučiní. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces ( d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí nejsou na projednávanou věc přiléhavá. Na rozdíl od situace řešené v nálezu sp. zn. byla žalovaná ve věci zastoupena od počátku advokátem, odpor neobsahoval žádná tvrzení kromě stručně vyjádřeného nesouhlasu s žalobou a dopis ze dne 25. 2. 2022 odkazoval pouze na to, že se vyjádří až věc projedná s pojistitelem, tedy na neurčité období, což navíc nevylučovalo možnost, že by pojistitelem mohlo být plněno, a vyjádření tak nebylo třeba podávat. V odkazované věci sp. zn. byla žalovanému zaslána výzva ve smyslu věta prvá (tedy nikoli spolu s platebním rozkazem jako v projednávané věci), vyjádřil se k ní několik dnů před koncem třicetidenní lhůty, a to obšírněji než žalovaná v posuzované věci, avšak do konce lhůty již podrobnější vyjádření nestihl podat, byť k tomu činil kroky. V posuzované věci, kdy žalovaná měla dostatečný časový prostor pro to, aby vyvinula aktivitu k řešení věci (projednat ji s pojistitelem a podle toho vyhotovit vyjádření), zůstala nečinná, a to přesto, že vzhledem k tvrzenému množství sporů i právnímu zastoupení byla dobře obeznámena s následky nečinnosti, tedy nelze uzavřít, že v řízení jednala dostatečně aktivně.

12. Jsou-li předpoklady pro fikci uznání ve smyslu splněny, jako je tomu v daném případě u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, kdy na základě projednatelné žaloby byl vydán platební rozkaz, v rámci něho byla vzhledem ke složitosti věci žalovaná vyzvána k podání kvalifikované výzvy, která obsahovala všechna potřebná poučení, platební rozkaz s výzvou jí byl řádně doručen, a přesto se ve stanovené lhůtě (ani později do vydání rozsudku pro uznání dne 6. 4. 2022) k věci nevyjádřila, postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže rozsudek pro uznání vydal. Ve smyslu dikce totiž jsou-li splněny zákonné podmínky, soud je povinen rozsudek pro uznání vydat, a to i v případě, že jde o fikci uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. ).

13. Dovolací soud uzavírá, že ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, a proto dovolání ve vztahu k tomuto nároku není podle přípustné.

14. Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal. Vadou řízení není, vydal-li soud prvního stupně rozsudek, aniž by vydal rozhodnutí o připuštění vedlejší účastnice do řízení, jak namítá dovolatelka. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje jen tehdy, jestliže některý z účastníků (popřípadě jiný vedlejší účastník) namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud z vlastní iniciativy tuto otázku nezkoumá; nebyla-li námitka nepřípustnosti vznesena, stává se třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. ). To ostatně bylo žalované známo, neboť v podání ze dne 25. 2. 2022 sama uvádí, že vedlejší účastnice dne 21. 2. 2022 do řízení vstoupila.

15. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu za ztrátu na výdělku v částce 80 797,20 Kč s příslušenstvím podle jako nepřípustné odmítl. Ve zbývajícím rozsahu [včetně uplatněného nároku na náhradu nákladů na znalecký posudek ve výši 9 280 Kč, který si žalobce nechal vypracovat před soudním řízením ke zjištění, zda žalovaná za újmu na zdraví odpovídá, který je příslušenstvím žalobou uplatněných nároků ve smyslu § 513 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. , č. 45/2022 Sb. rozh. obč.), proto o něm nelze rozhodnout podle , a sleduje osud pohledávky, k níž náleží] zrušil ( ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle v odpovídajícím rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2023

JUDr. Hana Tichá

předsedkyně senátu