Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2469/2023

-262

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci žalobce M. K., (dříve V. K.) zastoupeného Mgr. Lukášem Sedlatým, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3, proti žalované A. V., zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Krátký lán 138/8, 160 00 Praha 6, o zaplacení 4 670 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. -222, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (předchůdce žalobce) se žalobou domáhal po žalované zaplacení 4 670 000 Kč na základě uznání dluhu žalovanou v této výši, které dokládalu ze dne 16. 1. 2019, nazvanou „Potvrzení o přijetí darů a půjček“, v níž žalovaná uznala svůj závazek vrátit žalobci do 24. 1. 2019 jí poskytnuté zápůjčky v období od 5. 12. 2016 do 24. 9. 2018.

Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. -222, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále též „soud prvního stupně“), kterým byla žaloba zmítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování, z něhož vyplynulo, že žalované se úspěšně podařilo vyvrátit zákonem konstruovanou vyvratitelnou právní domněnku o pravdivosti žalobcem předloženéy s datem 16. 1. 2019. Odvolací soud uvedený závěr dovodil po zhodnocení všech zjištěných okolností dané věci a hodnocení samotného obsahu předmětnéy předložené žalované k podpisu, v níž je na jedné straně uvedeno, že žalovaná měla od žalobce převzít dary a půjčky a zároveň je v ní uváděno, že má být žalovanou uhrazena žalobci konkrétní celková částka z titulu zápůjček, která však v sobě zahrnuje i hodnotu dříve poskytnutých uváděných darů. Předmětnouu datovanou 16. 1. 2019 vytvořil na základě poskytnutých údajů žalobcem (jeho předchůdcem) pan J. P., kterého předchůdce žalobce nijak blíže neznal, jedná se však podle zjištění soudu o osobu s trestní minulostí v souvislosti s jeho dřívějším působením jako vyhazovače v barech, a přesto předchůdce žalobce pověřil tuto osobu obstaráním předmětnéy o uznání dluhu. Sám předchůdce žalobce se s žalovanou ohledně předmětnéy datované 16. 1. 2019 nesešel, poté co v jeho rodině, coby ženatého muže, byl odhalen jeho milenecký vztah s žalovanou. Podle tvrzení žalované nebylo její vůlí žalobci uznat konkrétní dluh co do důvodu a výše, ale udělit na tutou podpis z důvodu, že ji o to žádal předchůdce žalobce, s nímž měla do té doby úzký osobní vztah, a sice za účelem pro jeho daňové záležitosti v souvislosti s jeho podnikáním. Tvrzení žalované potvrdila svědkyně D. H., která byla předáníy k podpisu žalované panem P. přítomna. Byť je tato svědkyně matkou žalované, soud její výpověď považoval za věrohodnou. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalované se podařilo vyvrátit věcnou správnost obsahu předmětnéy s datem 16. 1. 2019. S ohledem na uvedený závěr soud prvního stupně pak podle odvolacího soudu správně zkoumal, zda ve tvrzeném období došlo k přenechání konkrétních částek žalované žalobcem, jakožto zápůjček, jelikož ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) je smlouva o zápůjčce tzv. smlouvou reálnou, kdy k jejímu vzniku je nezbytné, aby skutečně došlo k přenechání konkrétního předmětu zápůjčky vydlužiteli zapůjčitelem. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalované se podařilo vyvrátit tvrzení žalobce o reálném poskytnutí jednotlivých zápůjček žalované (mimo částku 270 000 Kč), kdy bylo přihlédnuto zejména k údajům dostupným z výpisů z účtů žalované a předchůdce žalobce v rozhodném období tvrzeného poskytování zápůjček, účastnické výpovědi žalované a postoje předchůdce žalobce k poskytnutí své účastnické výpovědi, kdy se opakovaně z jednání u soudu omlouval a nakonec od svého důkazního prostředku – podat účastnickou výpověď - sám ustoupil. Soudy přihlédly i k tomu, že účastnická výpověď žalované byla v souladu s výpovědí svědkyň D. H. (matky žalované) a V. K. (tety žalované), vzaly v úvahu zjištění o majetkových poměrech žalované a další zjištění, kdy žalobce mimo jiné tvrdil, že zápůjčka ve výši 400 000 Kč měla sloužit na koupi automobilu žalovanou, ale vyšlo najevo, že žalovaná koupila automobil dříve, než mělo z tohoto důvodu k zápůjčce ve prospěch žalované vůbec dojít. Pokud se jedná o částku 270 000 Kč, kterou žalovaná od žalobce přijala, bylo zjištěno, že tato částka byla poskytnuta žalované na zaplacení dovolené cestovní kanceláři, kterou předchůdce žalobce plánoval jako společnou dovolenou s žalovanou, k níž nakonec nedošlo a cestovní kancelář vrátila zaplacené zálohy pro dvě osoby po odečtení storno poplatků na účet předchůdce žalobce. Odvolací soud se po zhodnocení všech těchto okolností ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, a proto z uvedených důvodů potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jednak judikatury týkající se důkazního standardu, který je třeba respektovat při vyvracení vyvratitelných právních domněnek, a judikatury vztahující se k případům, kdy určitá skutečnost je prokazována pouze nepřímými důkazy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ), jednak též judikatury týkající se zákonných účinků uznání dluhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , sp. zn. ), a judikatury, podle níž dlužník unese důkazní břemeno pouze v případě, že prokáže skutečnosti, které opodstatňují závěr, že uznaný závazek neexistuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Dovolatel poukázal i na ustálené závěry judikatury, že k vyvrácení právní domněnky existence uznaného dluhu nepostačuje pouhá pochybnost či nejasné okolnosti vzniku závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. ). Dovolatel namítá, že v nyní posuzované věci lze přitom z provedených důkazů nanejvýš pochybovat o vzniku dluhu, ale nelze z nich podle jeho názoru dovodit jeho neexistenci. Odvolacímu soudu vytýká, že se v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec nezabýval skutkovými okolnostmi a důkazy podporujícími správnost předmětnéy o uznání dluhu, zejména s ohledem na výběry finančních prostředků z účtu žalobce a evidovaných vkladů na bankovním účtu žalované, byť ne ve shodné výši, a naopak nesprávně upřednostnil v hodnocení důkazů nepřímé důkazy přednesené žalovanou, které ale podle dovolatele netvoří ucelený komplex a připouští i jiný skutkový závěr, než ten, k němuž dospěly oba soudy, namísto tohoto, aby upřednostnily důkazy vyplývající z přímých listinných důkazů, především z důkazu provedenéhou o uznání dluhu, která byla žalovanou vlastnoručně podepsána, a nebyl ani navržen a proveden žádný důkaz opaku, tj. důkaz o tom, že by dluh vyplývající z předmětnéy neexistoval.

Dovolatel proto s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření s tím, že dovolání žalobce považuje za nepřípustné, neboť se domnívá, že nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti v tom, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelem uvedených procesních otázek. Naopak judikatura Nejvyššího soudu, kterou žalobce v dovolání uvedl, při správném jeho výkladu, svědčí v jeho neprospěch, a proto dovolání navrhuje odmítnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání, navrhla jeho zamítnutí pro jeho nedůvodnost, neboť má za to, že skutkové závěry z provedeného dokazování jsou podloženy důkazy, nejedná se o nějaké pochybnosti soudu, jak tvrdí žalobce. Přístup žalobce k řízení, respektive jeho nástupce a syna v jedné osobě, považuje za šikanózní, kdy smyslem řízení není nalezení spravedlnosti a práva, ale vykonstruovaná pomsta za její intimní poměr s ženatým předchůdcem žalobce, a snaha o zjevné zneužití práva.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle advokátem, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je podle přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze přisvědčit dovolateli, že by se odvolací soud při řešení dovolatelem nastolených procesních otázek odchýlil od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu. Dovolatel při formulací předestřených právních otázek vychází z vlastního hodnocení důkazů a z vlastních skutkových závěrů, k jakým však odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nedospěl. Celé dovolání je založeno na kritice hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů a se zpochybněním skutkového stavu věci však nemohou založit přípustnost dovolání podle Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vychází, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle Zákon nepředepisuje pravidla, (a ani předepisovat nemůže), z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. ). Odvolací soud na základě provedeného hodnocení důkazů přitom neměl pouhou pochybnost o existenci dluhu, nýbrž považoval existenci dluhu za vyvrácenou. Od dovolatelem citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tak neodchýlil.

Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání ale vyplývá, že dovolání je podáno jen do výroku týkajícího se rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší soud se proto výroky o náhradě nákladů soudních řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ].

Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce není podle přípustné, a proto jeho dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s , věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 9. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu