Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 707/2023

23 Cdo 707/2023-270

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, proti žalovanému T. V., zastoupenému JUDr. Martinem Žiakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Gorkého 949/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2022, č. j. -235, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. XY, v k. ú. XY a v k. ú. XY, které smlouvou ze dne 13. 7. 2018 darovala žalovanému. V žalobě tvrdila, že ji žalovaný uvedl v omyl ohledně skutečnosti, že uvedenou smlouvou na něj převádí předmětné nemovitosti, a proto ji měla za neplatnou. Nadto byly podle žalobkyně dány předpoklady odvolání daru pro finanční nouzi žalobkyně a pro nevděk.

V rozsahu určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. XY vzala žalobkyně před prvním jednáním žalobu zpět, a řízení tak bylo usnesením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 8. 2. 2021, č. j. -140, v tomto rozsahu zastaveno a bylo rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. -195, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro obec a k. ú. XY a na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil jej ve výrocích II a III ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozhodnutí).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s dovolací argumentací žalobkyně, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka v dovolání předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda předmětná darovací smlouva ze dne 13. 7. 2018 je neplatná z důvodu jejího omylu, přičemž podle názoru žalobkyně jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde,nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté, co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. , či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ).

Uvedené závěry se přitom uplatní taktéž ve vztahu k právní úpravě , , dále jen „o. z.“, účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých měla žalobkyně dostatečnou možnost seznámit se s obsahem smlouvy, kterou podepisovala, případně počkat s podpisem na vhodnější dobu. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že případný omyl žalobkyně ohledně obsahu dané smlouvy nelze považovat za omluvitelný, a darovací smlouva ze dne 13. 7. 2018 tak z tohoto důvodu neplatná nebyla, od shora citované ustálené rozhodovací dovolací praxe se neodchýlil a citovaná námitka přípustnost dovolání podle nezakládá.

Žalobkyně považuje dovolání přípustné rovněž pro řešení otázky, zda v projednávané věci byly naplněny předpoklady pro odvolání daru z ekonomických důvodů, neboť žalobkyně měla v době učinění právního jednání jediný zdroj příjmu (starobní důchod). Ani v tomto případě však nejde o otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně ze zcela jasné (výklad nevyžadující) dikce ustanovení § 2068 odst. 1 o. z., podle něhož může dárce dar odvolat, upadne-li po darování do nouze, pro kterou nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen. Nejvyšší soud přitom opakovaně uvedl, že přípustnost dovolání podle nezakládá otázka, její řešení vyplývá přímo ze zákona a jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. ).

Dovolatelka v dovolání dále namítá, že nastaly zákonné důvody pro odvolání daru z důvodu nevděku žalovaného, neboť žalovaný se o darované nemovitosti tři roky vůbec nestaral, neprojevoval zájem ani o žalobkyni a svým chováním ji připravil o bydlení.

Nejvyšší soud ve vztahu k naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk uvedl, že je třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

Odvolací soud těmto požadavkům v projednávané věci dostál, neboť své právní posouzení založil na tom, že zhodnotil chování žalovaného vůči žalobkyni z objektivního hlediska (tedy vyšel z toho, že žalovaný o žalobkyni projevoval zájem, měl snahu jí zajistit a hradit náklady bydlení a nabízel jí finanční výpomoc v případě, že by skutečně byla ve hmotné nouzi, přičemž komunikaci s žalovaným ukončila právě žalobkyně) a dospěl k závěru, že uvedené jednání nelze posoudit jako zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu o. z. ze strany žalovaného, které by odůvodňovalo odvolání daru pro jeho nevděk. Ani uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se od shora citované judikatury neodchýlil.

Tvrdí-li přitom žalobkyně v dovolání, že se o ni žalovaný nestaral, staví pak svou dovolací argumentaci na vlastních skutkových závěrech. Dovolací soud však ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení proto nemůže založit v dovolání předestřená otázka vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit argumentace žalobkyně vztahující se k chování žalovaného vůči samotnému předmětu daru, neboť tuto námitku žalobkyně vznesla v rozporu s teprve v odvolacím řízení. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že pokud k uvedené námitce odvolací soud nepřihlédl, pak postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že v odvolání nelze uplatnit rozhodné skutečnosti nebo důkazy (srov. ), přičemž později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. ), což však nebyl případ žalobkyně.

Namítá-li konečně žalobkyně, že soudy nižších stupňů převzaly výpověď žalovaného jako ryze pravdivou, zatímco k tvrzením a důkazům ze strany žalobkyně přistupovaly kriticky až odmítavě, v čemž spatřuje nesprávný postup ze strany soudů, který žalobkyni (s ohledem na její neúspěch ve sporu) poškodil, staví tím svou dovolací argumentaci na kritice způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy. Samotné hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. ). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. ), což ale neplatí pro projednávanou věc. Uvedená námitka žalobkyně proto přípustnost jejího dovolání podle nezakládá.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí. předseda senátu

V Brně dne 29. 8. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.