Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 363/2023

-262

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce JUDr. Miroslava Zamišky,narozeného dne 4. dubna 1959, se sídlem v Sušici, Prášily č. 106, IČO 12830101, zastoupeného Mgr. Jakubem Limburským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská č. 119, o 205 415 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2022, č. j. -212, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2022, č. j. -212, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. V části II. bodu 1. svého dovolání žalovaný vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že je třeba „uplatněný nárok posoudit titulem bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. a násl. obč. zák., , ve znění platném do 31. 12. 2013“ (namítá-li, že mezi žalobcem a žalovaným jako „dvěma podnikatelskými subjekty mohlo platně dojít k přidělení zaměstnanců pouze a výhradně na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnanců uzavřené obligatorně v písemné formě ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném k 1. 7. 2008“, že „pokud žádná takováto dohoda a ani jiná smlouva uzavřena nebyla, došlo k tomu, že žalovaný využil oba zmíněné zaměstnance žalobce na své stavební akci“, že „za této situace měly tyto osoby nárok na zaplacení své konkrétní práce a činnosti vůči žalovanému“ a že „pokud jim v předmětném období žalobce cokoliv zaplatil, pak došlo skutečně k bezdůvodnému obohacení, ale nikoliv na straně žalovaného, ale právě na straně uvedených osob, které přijaly plnění bez toho, aby pro žalobce pracovaly“), a o tom, že za situace, kdy „žalovaný vyjádřil ochotu za zaměstnance žalobce zaplatit, pak tento závazek na sebe převzal analogicky v souladu s “ (namítá-li, že „dohoda o převzetí dluhu ve smyslu zmíněného zákonného ustanovení by musela být ke své platnosti uzavřena písemně a podléhala by souhlasu věřitele, tzn. v tomto případě zmíněných zaměstnanců“, kteří však „žádný souhlas k převzetí dluhu jako odměny za jimi provedené konkrétní práce a činnosti žalovaným nikdy nedali a ani to po nich nikdo nevyžadoval“). Dovolatel tak – aniž by v této souvislosti formuloval právní otázku, ohledně které (jak uvádí) „neexistuje ustálená judikatura“ – vyjádřil jen svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Stejného charakteru jsou i námitky obsažené v části II. bodu 2. dovolání, kde žalovaný podrobuje kritice právní závěr, že „za daného právního stavu věci jsou pak námitky žalovaného ohledně jeho požadavku na vystavení faktury a uplatnění DPH bezpředmětné“ (namítá-li, že tento závěr je „nesprávný a zavádějící“, že „žalobce i žalovaný jsou podnikatelé“ a „účetní jednotky s povinností fakturovat v případě uplatnění pohledávky mezi sebou“, že „pohledávka mezi podnikateli může vzniknout pouze a výhradně na základě řádného vyúčtování formou daňového dokladu, který lze zaúčtovat v jejich účetnictví“, že „dochází k opomíjení zákona o účetnictví a zákona o DPH“, a tak „dochází k zásahu do práv povinného podnikatelského subjektu, který nemůže zaúčtovat platbu bez daňového dokladu jako řádný výdaj a již vůbec nemůže v zúčtování uplatnit zaplacené DPH“, a „u oprávněného podnikatelského subjektu dochází k nedůvodnému zvýhodnění, neboť příjme DPH, které nemusí odvést, a uplatněnou částku zdanit“), aniž by předestřel právní otázku, kterou „je nutné řešit … rozdílně a jinak od stávající soudní praxe“.

Rovněž další námitky dovolatele [že „soudy v rámci hodnocení postavení účastníků řízení nerespektovaly podanou žalobu a bez jakéhokoliv úkonu žalobce označily v rozporu s podanou žalobou jako podnikatele, a naopak u žalovaného vůbec nezkoumaly, zda předmětné zaměstnance využil jako podnikatel či nikoliv a vyšly z dikce žaloby, která ho označila jako nepodnikatele“, a že „postup obou soudů je v tomto směru nepřezkoumatelný“ (část II. bod 3. dovolání), a že – i když žalobce za řízení změnil „skutkové důvody pro přiznání své pohledávky“ – „soud tento zásadní obrat ve skutkových tvrzeních zcela pominul a nikterak ho nehodnotil“, že „pokud žalobce změní skutková tvrzení, i když požaduje plnění stejného druhu, ale na základě zcela jiného skutkového stavu, než vylíčil v žalobě, jedná se z procesního pohledu o změnu žaloby ve smyslu ustanovení “, o níž „musí soud rozhodnout a změnu připustit“, a že „k tomuto procesnímu úkonu nedošlo“ (část II. bod 4. dovolání)] přípustnost dovolání podle nezakládají, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu