Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2248/2023

28 Cdo 2248/2023-299

USNESENÍ

a)

Vratislav Pěchota Jr., Esq.,

narozen dne 14. března 1959

,

advokát se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (doručovací adresa v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87), správce pozůstalosti po T. K.,

b) M. A. E. K.

,

c) M. P. K.

, žalobci b) a c) zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87),

d) J. H.

, zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované:

Incanto, a. s.

, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, identifikační číslo osoby: 26934582, zastoupená Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118,

o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2022, č. j. -252, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům a), b) a c) náklady dovolacího řízení ve výši 7.740,- Kč k rukám jejich zástupce, Vratislava Pěchoty Jr., Esq., se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem d) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. -159, určil, že žalobci jsou ve specifikovaných podílech spoluvlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 1369-56/2013 – dále „předmětné pozemky“ (výroky I. a II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení, a to žalobcům a), b) a c) k rukám jejich zástupce ve výši 33.500,- Kč a žalobci d) k rukám jeho zástupce ve výši 6.776,- Kč (výroky III. a IV.).

2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. -252, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil s tím, že geometrický plán č. 1369-56/2013 je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (výroky I. a II.), ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit každému z žalobců a), b) a c) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 13.326,67 Kč (výrok III.), a ve výroku IV. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobci d) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok IV.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V. a VI.).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 5. 2014, č. j. 3239/92/81-RBD, bylo podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „ “), rozhodnuto, že žalobci, respektive jejich právní předchůdci, jsou v konkretizovaných podílech spoluvlastníky předmětných pozemků, avšak katastrální úřad následně odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy. Správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku – v likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná – dále též „úpadce“) totiž převedla vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 na A. K., přestože k těmto pozemkům byl oprávněnými osobami řádně a včas uplatněn restituční nárok ve smyslu zákona o půdě, o čemž správkyně konkurzní podstaty věděla. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že zmíněná kupní smlouva ze dne 31. 3. 2000 je neplatná pro rozpor s ustanovením , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Dále konstatovaly, že A. K. ani její právní nástupci [A., do níž byly předmětné pozemky dne 23. 10. 2000 jmenovanou coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, a žalovaná a A., zanikla fúzí se žalovanou (kupující A. K. se stala předsedkyní dozorčí rady společnosti A., a místopředsedkyní představenstva žalované, předsedou představenstva obou obchodních korporací byl její manžel J. K.)] vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyli ani vydržením, neboť nebyli v dobré víře o tom, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení , , v platném znění (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 nelze dovozovat z porušení ustanovení zákona o půdě a ustanovení , jelikož správkyně konkurzní podstaty není osobou povinnou dle zákona o půdě a uplatněných restitučních nároků si nebyla vědoma. Upozornila, že žalobci neuplatnili vylučovací žalobu v rámci konkurzního řízení, pročež jim zůstalo toliko právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkurzní podstaty. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že A. K. nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům v dobré víře, jelikož smlouvu o koupi těchto pozemků ze dne 31. 3. 2000 uzavřela se správkyní konkurzní podstaty, tedy s úřední osobou, a za souhlasu konkurzního soudu, a tudíž došlo k vydržení vlastnického práva k nárokovaným pozemkům, přičemž nedostatkem dobré víry nejsou postiženi ani právní nástupci A. K. Za dovolacím soudem dosud neřešenou pak považovala otázku, které z vlastnických práv má být považováno za primární, tedy zda vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkurzní podstaty a schválené pravomocným rozhodnutím soudu, či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobci a), b) a c) ve svém vyjádření k dovolání žalované označili rozsudek odvolacího soudu za věcně i právně správný. Připomněli též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. (zmíněné rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), které byly vydány ve skutkově obdobných věcech a v nichž již byla vyvrácena argumentace předkládaná opakovaně žalovanou i v přítomné věci. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

6. Žalobce d) se k dovolání žalované nevyjádřil.

7. Žalobce a), T. K., dne 31. 12. 2022 zemřel. Proto bylo v souladu s ustanovením , 2 a 4 (se zřetelem na ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů) usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2023, č. j. -295, rozhodnuto o procesním nástupnictví po označeném žalobci. u o povolání správce pozůstalosti sepsanou formou notářského zápisu Mgr. Pavlem Bernardem, notářem se sídlem v Brně dne 11. 6. 2015, po NZ 415/2015, N 399/2015, Z 22/2015, byl povolán správcem veškeré pozůstalosti T. K., která se nachází na území České republiky, Vratislav Pěchota, Jr., Esq., narozen 14. 3. 1959, advokát se sídlem ve Spojených státech amerických.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné ( ).

9. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

11. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením zákona o půdě jsou [v režimu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované kupní smlouvy – 31. 3. 2000 – použitelný na projednávanou věc] absolutně (podle ustanovení obč. zák.) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní smlouvou na třetí osobu správce konkurzní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do konkurzní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen ( , o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení “ (srovnej dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. ).

12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze zjištění, že správkyně konkurzní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, státní podnik – v likvidaci) JUDr. Stanislava Vrchotová sepsala předmětné pozemky do konkurzní podstaty úpadce v rozporu s ustanovením – vzdor tomu, že oprávněné osoby (žalobci a B. S.) ve lhůtě dle ustanovení a 5 zákona o půdě uplatnili dne 8. 8. 1996, resp. 18. 12. 1992, u povinné osoby nárok na jejich vydání dle zákona o půdě, přičemž návrhy na rozhodnutí o vznesených nárocích nebyly příslušným orgánem pravomocně zamítnuty – dovodil, že se právní předchůdkyně dovolatelky A. K., kupující ze smlouvy o koupi předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce uzavřené dne 31. 3. 2000, podle uvedené smlouvy jejich vlastnicí nestala (na základě dotčené smlouvy jejich vlastnictví nenabyla).

13. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 námitkami, že v řízení nebylo prokázáno, že správkyně konkurzní podstaty věděla o uplatnění restitučních nároků k předmětným pozemkům, polemizuje tak zjevně se skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Za daného skutkového stavu rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže být) v rozporu s dovolatelkou zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, neboť v přítomné věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalobci uplatnili restituční nárok k původním pozemkům výzvou adresovanou úpadci ze dne 8. 8. 1996 (a další restituentka B. S. již dne 18. 12. 1992), a tedy skutečnost, že k původním pozemkům náleželo právo na vydání jinému, nevyšla najevo „později“ po uzavření kupní smlouvy mezi správkyní konkurzní podstaty a A. K. ze dne 31. 3. 2000, ale již předtím.

15. Závěry odvolacího soudu se nikterak neodchylují ani od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. , vydaných v „kauze XY“, jelikož jde o věc s odlišným skutkovým základem, v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu soudu excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkurzní podstaty, respektive že k výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. V nyní projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, nebyli žalobci, či jejich právní předchůdci, konkurzním soudem ani vyzváni k podání vylučovací žaloby ohledně původních pozemků, z nichž byly předmětné pozemky odděleny, respektive výzva byla učiněna až dne 12. 11. 2001, což znamená v době, kdy se dané pozemky (vzhledem k právním účinkům vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000) v konkurzní podstatě nenacházely; je tudíž logické, že soud o vyloučení těchto pozemků z konkurzní podstaty nerozhodoval.

16. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní úpravy (§ 130 odst. l obč. zák.) je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. ). Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba posuzovat vždy objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Dobrá víra přitom zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ). Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. ). Dovolací soud současně opakovaně konstatuje, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. ) a dále v rozsudcích ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. .

17. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) – srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. – a je ji vždy nutno hodnotit objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. ); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. ), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ). Z těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

18. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o absenci dobré víry kupující A. K. o tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2000 se správkyní konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku – v likvidaci, nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, ze zjištění, že kupující uzavřela smlouvu se správkyní konkurzní podstaty dne 31. 3. 2000 bez předchozího pravomocného souhlasu konkurzního soudu se zpeněžením dotčených pozemků, jakož i ze zjištění, že dne 22. 10. 2004 bylo podepsáno prohlášení o společném záměru, jehož účastníky byly mimo jiné i A. K. a společnost XY, a v němž účastníci vyšli ze znalosti dřívějších dokumentů včetně smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 7. 1994 uzavřené mezi B. S. a A. K., nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené a ani odchylující se od výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V souladu s ustálenou judikaturou se pak dobrá víra právnických osob – právních nástupců kupující A. K. – nepochybně odvíjí od vědomostí jejich statutárních orgánů, přičemž při jejich zjištěném personálním propojení s kupující (do obchodní korporace XY, jejíž právní nástupkyní je žalovaná, byly pozemky dne 23. 10. 2000 kupující coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad – A. K. se stala předsedkyní dozorčí rady společnosti XY, a místopředsedkyní představenstva žalované, předsedou představenstva obou obchodních korporací byl její manžel J. K.) jako konformní s přijatými judikatorními tezemi (viz též shora citovanou judikaturu, jež se zřetelem k okolnostem případu a zásadám spravedlnosti vždy nelpí na prokázané vědomosti většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí i závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry právnických osob, na něž byly předmětné nemovitosti následně převáděny (včetně dovolatelky), a z něj plynoucí konkluze o tom, že dovolatelka vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydržela (§ 134 obč. zák.).

19. Na vyřešení dovolatelkou předestírané otázky vlivu závěru o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům na výsledek projednávaného sporu o určení vlastnictví k těmto pozemkům vydaným žalobcům v restitučním řízení (na základě pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 5. 2014, č. j. 3239/92/81-RBD) pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže tento uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo. Prostřednictvím takto nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. , či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

20. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první za současného použití ustanovení , část věty před středníkem a Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům a), b) a c) vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům a), b) a c) tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 7.740,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 7.440,- Kč – , , , ., , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč - a advokátního tarifu. Žalobci d) pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.

22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců a), b) a c), který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem a , neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci a), b) a c) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 8. 8. 2023

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu