Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2355/2022

21 Cdo 2355/2022-167

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem v Ostravě – Svinově, U Rourovny č. 556/3, proti žalovanému Ing. Lukášovi Vlašanému se sídlem v Táboře, Vančurova č. 2904, IČO 69813019, insolvenčnímu správci dlužníka Flash Steel Power, a. s. se sídlem v Ostravě – Martinově, Martinovská č. 3168/48, IČO 25861697, zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2022, č. j. -145, takto:

III. Žalovanému senepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, náhrada nákladů odvolacího řízení a náhrada nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 17. 2. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí „dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů“, neboť usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. XY, byl na „společnost“ prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, „bylo rozhodnuto o ukončení provozu dlužníkova podniku“.

2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 29. 6. 2020 se žalobce domáhal určení, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 je neplatná“. Výpověď z pracovního poměru je podle žalobce neplatná, neboť v důsledku pracovního úrazu ze dne 1. 11. 2018 žalobce pozbyl zdravotní způsobilost konat dosavadní práci skladníka, a byly tak naplněny zákonné důvody pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení .

3. Žalovaný namítal, že zaměstnavatel byl zrušen, tudíž nebyl schopen přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy a byl tak dán výpovědní důvod podle . V době návratu žalobce z nemocenské „v celém podniku žádná pracovní pozice již neexistovala“ a žalovanému nezbylo, než dát žalobci výpověď z tohoto výpovědního důvodu.

4. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. -95, určil, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 je neplatná“ (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19 600 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Krmáška (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán „u zaměstnavatele“ na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 jako skladník, že dne 1. 11. 2018 žalobce utrpěl pracovní úraz, že v souvislosti s pracovním úrazem byl žalobce posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 uznán invalidním, že dne 30. 11. 2020 byl vystaven lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019, a to z důvodu následků pracovního úrazu žalobce ze dne 1. 11. 2018, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2019, č. j. XY, byl zjištěn úpadek „zaměstnavatele“ a insolvenčním správcem ve věci byl ustanoven žalovaný, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č.j. XY byl na majetek „zaměstnavatele“ prohlášen konkurs, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, byl „ukončen provoz podniku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení “, a že dne 17. 2. 2020 zaslal žalovaný „jako insolvenční správce zaměstnavatele“ žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud se žalobce „poté, co mu byla ukončena pracovní neschopnost, dostavil dne 1. 11. 2019 do zaměstnání, měl jej zaměstnavatel ve smyslu … ustanovení převést na jinou vhodnou práci anebo, neměl-li žalovaný pro žalobce k dispozici jinou práci nebo nebyl-li ochoten převést zaměstnance na jinou práci, byl žalovaný povinen rozvázat s žalobcem pracovní poměr pro ztrátu zdravotní způsobilosti způsobené pracovním úrazem (ať již výpovědí nebo dohodou) ve smyslu “. Uvedený výpovědní důvod nelze „nahrazovat důvodem dle ust. “, neboť ke ztrátě způsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci skladníka došlo dříve než ke zrušení zaměstnavatele.

5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. -145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Krmáška (výrok II). Odvolací soud vyšel z úvahy, že těžiště právního posouzení projednávané věci spočívá na otázce, zda v případě reálné konkurence dvou výpovědních důvodů má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich opře výpověď, nebo zda je zaměstnavatel povinen některý z nich upřednostnit. S ohledem na závěry soudní praxe (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ) potom za situace, kdy z lékařského posudku vyplynulo, že žalobce nemohl pro následky pracovního úrazu práci skladníka vykonávat od 2. 11. 2019, dovodil, že „nebylo možné dát žalobci platnou výpověď podle ust. “, neboť byl povinen převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. a ], nebo mu dát výpověď podle ustanovení .

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým rozsudek napadl „v celém rozsahu“. Má za to, že rozhodnutí věci závisí na posouzení, zda „došlo (případně kdy) k naplnění výpovědního důvodu dle , a pokud ano, jestli tato skutečnost může sama o sobě způsobit neplatnost jinak bezvadné výpovědi udělené dle ustanovení “. Nesouhlasí s tím, že v posuzovaném případě měl tento výpovědní důvod upřednostnit před výpovědním důvodem podle ustanovení . Argumentace odvolacího soudu je zde v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. , či ), podle které „všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení zák. práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen“ a „je zásadně věcí jeho volby, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené ustanovením zák. práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna“. Na projednávanou věc nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , který se od projednávané věci liší tím, že ve srovnávaném případě výpovědní důvod [podle ] naplněn nebyl. Další odvolacím soudem odkazované rozsudky (sp. zn. a ) vycházejí z odlišného skutkového stavu. Ve všech případech, na které odkazuje odvolací soud, měl zaměstnavatel k dispozici lékařský posudek, který ho informoval o zdravotní způsobilosti zaměstnance; teprve po vydání lékařských posudků „dochází k aktivaci zákonných práv/povinností na straně zaměstnavatele“. Výpovědní důvod podle ustanovení nebyl proto naplněn, neboť lékařský posudek je zde nezbytnou podmínkou pro naplnění hypotézy právní normy, a žalovaný nebyl ani povinen podle tohoto výpovědního důvodu postupovat. Žalovaný proto uzavírá, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení může být shledána neplatnou pouze tehdy, ukáže-li se, že ke zrušení zaměstnavatele nedošlo, skutečnost, zda zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost konat dosavadní práci, je zde bezvýznamná. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

10. Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalovaného v této části podle ustanovení odmítl, neboť dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [ ].

11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 pracoval u zaměstnavatele Flash Steel Power, a. s. jako skladník. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019,č. j. XY, byl na majetek dlužníka Flash Steel Power, a. s. prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, byl ukončen provoz dlužníkova podniku Flash Steel Power, a. s. „dle , ve znění pozdějších předpisů, “. Ještě před prohlášením konkursu žalobce dne 1. 11. 2018 utrpěl pracovní úraz, posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 byl žalobce pro následky pracovního úrazu uznán invalidním a dne 30. 11. 2020 lékařka závodní preventivní péče MUDr. Barbora Kosmáková ze stejného důvodu vystavila lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019. Dne 17. 2. 2020 „zaslal“ žalovaný jako insolvenční správce zaměstnavatele žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele.

12. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle ustanovení omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle ustanovení . Vzhledem k tomu, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v části směřující proti výroku o věci samé opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla doručena žalobci dne 19. 2. 2020 – posuzovat podle , , ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“ nebo „ “).

15. Podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.

16. Důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. a) zák. práce patří [spolu s důvody uvedenými v ustanovení § 52 písm. b) a písm. c) zák. práce] mezi tzv. organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec, nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. – ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/1998 v časopise Soudní judikatura).

17. Podstatné pro naplnění předpokladů uvedeného výpovědního důvodu je samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části. Kdyby totiž zaměstnavatel pouze pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu v jeho části práci podle pracovní smlouvy, aniž by zároveň došlo ke zrušení takové části zaměstnavatele, byl by dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

18. Zrušení zaměstnavatele nebo jeho části představuje takové opatření zaměstnavatele, na základě kterého buď zaměstnavatel zcela přestane podnikat (provozovat svůj obchodní závod) nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním poměru nebo jiném základním pracovněprávním vztahu (aniž musí zaměstnavatel právnická osoba zaniknout), anebo se takové opatření týká jen organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Nemůže se tedy jednat o takové organizační opatření, jehož důsledkem není, že zaměstnavatel nebo jeho část přestane zcela podnikat nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133/2010 v časopise Soudní judikatura).

19. Ke zrušení zaměstnavatele dochází i rozhodnutím insolvenčního soudu o ukončení provozu dlužníkova podniku (obchodního závodu) vydaným (na návrh insolvenčního správce) podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ).

20. Bylo-li proto v posuzovaném případě usnesením insolvenčního soudu ze dne 10. 12. 2019 rozhodnuto o ukončení provozu podniku dlužníka Flash Steel Power, a. s., došlo ke zrušení zaměstnavatele a výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce byl naplněn; žalovaný pozbyl možnost žalobce dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy.

21. Se závěrem odvolacího soudu, že při souběhu výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nelze se zaměstnancem platně pracovní poměr rozvázat výpovědí podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.

22. Výpověď z pracovního poměru je jedním ze způsobů skončení pracovního poměru (srov. ustanovení § 48 zák. práce), který účastník pracovněprávního vztahu uplatňuje jednostranným právním jednáním adresovaným druhému účastníku. Zaměstnavatel je oproti zaměstnanci při použití tohoto způsobu skončení pracovního poměru limitován tím, že může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů výslovně stanovených v ustanovení § 52 zák. práce (srov. § 50 odst. 2 zák. práce). Soudní praxe se ustálila na závěru, že všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 52 zák. práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen; může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v ustanovení zák. práce, jehož skutková podstata je v daném případě naplněna. Protože (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení zák. práce. Jestliže tedy zaměstnavatel má možnost dát zaměstnanci výpověď z více důvodů uvedených v ustanovení zák. práce (pro které eventuálně může ze smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem podle ustanovení věty třetí zák. práce vyplývat odlišná výpovědní doba), je zásadně věcí jeho volby, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené ustanovením zák. práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna (srov. – ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 108/2005 v časopise Soudní judikatura).

23. Z uvedeného vyplývá, že ani při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a ustanovení § 52 písm. d) zák. práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů.

24. Oporu pro opačný závěr nelze nalézat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 32/2013 v časopise Soudní judikatura. V něm vyslovený závěr, že i když zaměstnavatel rozhodl o změně svých úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, je výpověď z pracovního poměru daná podle § 52 písm. c) zák. práce neplatná, jestliže zaměstnanec ještě před doručením výpovědi pozbyl ze zdravotních důvodů způsobilost dále vykonávat dosavadní práci, nevychází z předpokladu, že zdravotní důvody [důvody výpovědi podle ustanovení § 52 písm. d) a e) zák. práce] mají přednost před organizačními důvody [důvody výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce]. Dovolací soud zde dovodil nenaplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť za situace, kdy zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) přidělovat zaměstnankyni práci podle pracovní smlouvy z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti k práci (vyslovené lékařským posudkem), nemohl následkem jeho rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnankyně nastat stav, kdy by její práce nebyla pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, a mezi nadbytečností zaměstnankyně a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně tak není příčinná souvislost. V nyní posuzovaném případě však zdravotní nezpůsobilost žalobce k práci na závěru o naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce nic nemění, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci žalovaný nemůže (objektivně vzato) žalobci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele; skutečnosti na straně zaměstnance (tedy i zdravotní nezpůsobilost zaměstnance k práci) nejsou (vzhledem k jeho povaze) překážkou naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce.

25. Závěr o tom, že „nebylo možné dát žalobci platnou výpověď podle ust. “, odvolací soud nemohl úspěšně opírat ani o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. , který se dovolatelem nastolenou otázkou nezabýval, řešil-li otázku obsahu pojmu „skutečný důvod dohody o rozvázání pracovního poměru“ z hlediska naplnění podmínek vzniku nároku na odstupné podle ustanovení zák. práce ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku v případě rozvázání pracovního poměru dohodou, a to navíc za situace, kdy zaměstnavatel ke dni dohody o rozvázání pracovního poměru neměl objektivně jiný důvod k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem. Obdobně tomu tak je i v případě odvolacím soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , uveřejněného pod č. 60/2003 v časopise Soudní judikatura, který rovněž vychází z jiného skutkového stavu věci a řeší otázku způsobilého důvodu rozvázání pracovního poměru z hlediska příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Poukazuje-li v souvislosti s uvedenými rozhodnutími dovolatel na povinnost zaměstnavatele podle ustanovení zák. práce převést zaměstnance, který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, na jinou vhodnou práci, popř. s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, pak skutečnost, zda žalovaný ve vztahu k žalobci tuto povinnost porušil, nebyla pro rozhodnutí věci [při možnosti rovného uplatnění výpovědních důvodů podle ustanovení a d) zák. práce] významná; případná odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou porušením této povinnosti s předmětem řízení v projednávané věci nesouvisí.

26. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 z důvodu podle ustanovení je neplatná, se zamítá [ , ].

27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 2, , a části věty před středníkem Úspěšnému žalovanému byla náhrada nákladů řízení odepřena s ohledem na nepříznivé majetkové poměry žalobce, pro které mu bylo v řízení před soudy přiznáno osvobození od soudních poplatků, jež jsou nepochybně ovlivněny též ztrátou jeho zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce pro následky pracovního úrazu (invalidita druhého stupně), a to za současného přihlédnutí ke skutečnosti, že žaloba v projednávané věci nebyla (s ohledem na právní složitost věci) ani zjevným zneužitím práva; za těchto okolností lze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení šly k tíži konkursní podstaty.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2023

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu