Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2964/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2023 č. j. -167, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v d (dále jen " "), právo na ochranu zdraví podle y, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle y, právo na svobodnou volbu povolání podle y, které v sobě zahrnuje i ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru.

2. Stěžovatel (žalobce nebo též zaměstnanec) se u Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli žalovaným [Ing. Lukášem Vlašaným, insolvenčním správcem dlužníka Flash Steel Power, a. s. (dále též "insolvenční správce")] dne 17. 2. 2020 podle , , ve znění pozdějších předpisů, je neplatná. Podle stěžovatele mu totiž měla být správně dána výpověď podle z důvodu ztráty způsobilosti konat pracovní činnost v důsledku pracovního úrazu.

3. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že stěžovatel pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 u zaměstnavatele Flash Steel Power, a. s. (dále též jen "zaměstnavatel" nebo "dlužník"), jako skladník. Dne 7. 6. 2019 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. -88 byl ukončen provoz podniku dlužníka podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů. Ještě před prohlášením konkursu a ukončením provozu podniku dlužníka utrpěl stěžovatel dne 1. 11. 2018 pracovní úraz, posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 byl stěžovatel pro následky pracovního úrazu uznán invalidním a dne 30. 11. 2020 mu byl ze stejného důvodu vystaven lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019. Dne 17. 2. 2020 zaslal insolvenční správce dlužníka stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele.

4. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. -95 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem ze dne 17. 2. 2020 je neplatná (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 19 600 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle nelze nahrazovat výpovědním důvodem podle , neboť ke ztrátě způsobilosti stěžovatele vykonávat dosavadní práci došlo dříve než ke zrušení zaměstnavatele. Po skončení pracovní neschopnosti stěžovatele, poté co se dostavil do zaměstnání (1. 11. 2019), měl jej zaměstnavatel podle převést na jinou vhodnou práci anebo, neměl-li pro stěžovatele k dispozici jinou práci, nebo nebyl-li ochoten převést jej na jinou práci, byl žalovaný povinen rozvázat se stěžovatelem pracovní poměr pro ztrátu zdravotní způsobilosti způsobené pracovním úrazem (ať již výpovědí nebo dohodou) ve smyslu .

5. K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 č. j. -145 rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil žalovanému nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Krajský soud vyšel z úvahy, zda v případě reálné konkurence dvou výpovědních důvodů má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich opře výpověď, nebo zda je zaměstnavatel povinen některý z nich upřednostnit. Za situace, kdy z lékařského posudku vyplynulo, že stěžovatel nemohl pro následky pracovního úrazu práci skladníka vykonávat od 2. 11. 2019, dovodil, že nebylo možné mu dát platnou výpověď podle (a to i za stavu, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a byl ukončen provoz podniku dlužníka), neboť žalovaný byl povinen převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. a odst. 6 ], nebo mu dát výpověď podle .

6. Na základě následného dovolání žalovaného Nejvyšší soud výrokem II napadeného rozsudku změnil potvrzující rozsudek krajského soudu tak, že změnil vyhovující rozsudek okresního soudu tak, že žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 z důvodu podle je neplatná, se zamítá. Dovolání žalovaného proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku krajského soudu o nákladech odvolacího řízení, odmítl (výrok I). Výrokem III rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud připustil dovolání pro zodpovězení otázky hmotného práva, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle , kterou krajský soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vyšel z toho, že všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen. Může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v , jehož skutková podstata je v daném případě naplněna. Protože (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v . Je přitom věcí volby zaměstnavatele, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené , anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna. V nyní posuzovaném případě dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci na závěru o naplnění důvodu výpovědi podle nic nezměnilo, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k práci zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele. Skutečnosti na straně zaměstnance (tedy i dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci) nejsou (vzhledem k jeho povaze) překážkou naplnění důvodu výpovědi podle . Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uzavřel, že ani při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle a d) není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou z těchto důvodů.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že při reálné konkurenci dvou výpovědních důvodů podle má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich může opřít výpověď. Vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud ústavně nekonformně vyložil . Stěžovatel poukazuje na to, že žalovaný porušil své zákonné povinnosti, zejména nedostál své povinnosti poslat stěžovatele neprodleně po ukončení pracovní neschopnosti na mimořádnou zdravotní prohlídku. Zákon obcházel i jiným způsobem (např. nařídil stěžovateli překážku v práci z důvodu na straně zaměstnavatele s náhradou mzdy ve výši 60 % místo jiné překážky, která vznikla z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti s náhradou mzdy ve výši 100 %).

8. Co se týče důvodů podání ústavní stížnosti, poukazuje zejména na obecnou zásadu ochrany zaměstnance a jeho zdraví. Dojde-li k ukončení pracovního poměru z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti v důsledku pracovního úrazu, nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí, mají takoví zaměstnanci zvýšenou ochranu a jsou zvýhodněni, a to např. zvýšeným odstupným. V důsledku uvedených skutečností (ztráty zdravotní způsobilosti) dochází i k omezení ústavních práv zaměstnance (např. získávat prostředky pro životní potřeby prací). Pakliže Nejvyšší soud rozhodl, že ve volbě výpovědních důvodů není zaměstnavatel nikterak omezen, a to ani ohledně výpovědního důvodu podle , byl jeho postup v rozporu s cílem zákona, který zaměstnanci v případě ztráty zdravotní způsobilosti poskytuje zvýšenou ochranu. Takový extrémní výklad by mohl vést k porušování práv zaměstnanců. Každý zaměstnavatel by tak mohl zrušit pracovní místo zaměstnance, který pozbyl zdravotní způsobilost kdykoliv po pracovním úrazu a dát zaměstnanci výpověď z organizačních nebo jiných důvodů. Stěžovatel považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za natolik extrémní, že zasahuje do práva na soudní ochranu podle y a rovněž porušuje , 3 a y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud podle vyzval účastníka a žalovaného k vyjádření se k ústavní stížnosti. Od okresního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. ).

11. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Svůj výklad nepovažuje za extrémní. Zdůrazňuje, že vycházel ze své dlouhodobé rozhodovací praxe, podle níž jsou všechny zákonné důvody výpovědi postaveny na roveň a zaměstnavatel má právo volby, jestliže je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu. Oporou pro opačný výklad není úprava odstupného podle . Platné rozvázání pracovního poměru z jiného důvodu než podle ještě neznamená, že zaměstnanec ztratil možnost domoci se finančního plnění, které by od něj obdržel na odstupném z důvodu podle . Za nepřiléhavou považuje i námitku, že v důsledku závěru o platnosti rozvázání pracovního poměru podle utrpěl stěžovatel újmu tím, že mu nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Namítal-li stěžovatel extrémní výklad a absurdní závěry vyplývající z napadeného rozsudku spočívající v tom, že by zaměstnavatel mohl zrušit pracovní místo zaměstnance, který ztratil zdravotní způsobilost, kdykoliv, což by vedlo k zneužití práva, pak přehlíží, že použití jiného výpovědního důvodu než podle je možné jen tehdy, jestli je tento výpovědní důvod naplněn. Opačné řešení by znevýhodňovalo zaměstnavatele, jehož výpověď z pracovního poměru z jinak naplněného výpovědního důvodu by mohla být prohlášena za neplatnou, i když v době jejího učinění o důvodech podle ještě nevěděl.

12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž žalovanému s poučením, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal. Protože se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

13. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice polemizuje s názory obsaženými ve vyjádření Nejvyššího soudu. Opakovaně zdůrazňuje, že pracovní právo plní funkci ochrannou, která se projevuje v zesíleném postavení zaměstnance. Názor zmiňovaný Nejvyšším soudem, že zaměstnanec má v případě porušení povinností zaměstnavatele podle , či v případě povinnosti rozvázat s ním pracovní poměr z důvodu podle , možnost uplatnit nárok na náhradu škody, podle stěžovatele neobstojí. Požadovat po zaměstnanci, který přišel o zaměstnání v důsledku pracovního úrazu, aby uplatňoval náhradu škody soudní cestou, považuje stěžovatel s ohledem na uvedenou ochrannou funkci pracovního práva za nespravedlivé. Rovněž se vymezuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že by upřednostnění výpovědního důvodu podle znevýhodňovalo zaměstnavatele.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud podotýká, že právní úprava skončení pracovního poměru vychází ze zásad respektujících oprávněné zájmy (ochranu) nejen zaměstnanců, jak připomíná i stěžovatel, ale i zaměstnavatelů. Ochrana zaměstnance je zajištěna tím, že zaměstnavatel je při podání výpovědi omezen taxativními výpovědními důvody stanovenými v . Zájmy zaměstnavatele zohledňuje právní úprava pak zejména tím, že umožňuje rozvázat pracovní poměr s těmi zaměstnanci, které nemůže z různých závažných důvodů stanovených zákonem dále zaměstnávat.

16. Nejvyšší soud se zabýval otázkou souběhu výpovědních důvodů [v konkrétním případě souběhu podle a d) ], pro jejíž řešení připustil dovolání s tím, že se krajský soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející z rozsudku sp. zn. , podle něhož jsou si všechny zákonné důvody uvedené v předchozího (nyní ) postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen. Ústavní soud nemá výhrady proti úvaze prezentované Nejvyšším soudem, že nezakazuje-li použití vícero výpovědních důvodů, bylo by nepřípustným omezením vůle zaměstnavatele, aby byl nucen využít zrovna ten výpovědní důvod, který je v danou chvíli příznivější pro zaměstnance. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by řádně a dostatečně vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

17. Podstatné pro posouzení věci je, aby výpovědní důvod existoval v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď. V nyní posuzované věci byl ke dni podání výpovědi splněn zcela jistě výpovědní důvod podle , neboť ke dni podání výpovědi (17. 2. 2020) byl již ukončen provoz podniku dlužníka podle , a to ke dni 10. 12. 2019, proto žalovanému nic nebránilo výpověď, která byla dostatečně konkretizovaná, z tohoto důvodu podat.

18. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku zabýval i případnými dalšími negativními dopady namítanými stěžovatelem v souvislosti s posouzením výpovědi jako platné [např. nutností domáhat se náhrady škody, která by eventuálně zahrnovala i zvýšené odstupné, v dalším soudním řízení; porušením povinnosti zaměstnavatele převést stěžovatele na jinou vhodnou práci ve smyslu ], přičemž své úvahy Nejvyšší soud následně shrnul ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Rozhodující je, že stěžovateli není upřeno právo uplatňovat nároky z odpovědnosti žalovaného za porušení povinností vztahujících se k pracovnímu úrazu. Případné ústavněprávní přesahy věci týkající se ochrany zaměstnance v pracovněprávních vztazích jako slabší smluvní strany Nejvyšší soud neopomenul. Napadené rozhodnutí je projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu