Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1582/2023

23 Cdo 1582/2023-119

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Terase 133/3, proti žalované H. K., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Turnhöfer, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Evropská 2758/11, o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. -89, takto:

Odůvodnění:(dle )

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 7. 6. 2022, č. j. -67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního a druhého výroku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo kteráv rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, kdy jsou splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle a rozsudku pro uznání dle

Konkrétně dovolatelka namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, jelikož v dané věci se jedná o synallagmatický závazek mezi žalobkyní a žalovanou, když jak rezervační, tak kupní smlouva obsahují práva a povinnosti obou smluvních stran a žalobkyně byla dle tvrzení dovolatelky povinna uhradit žalované a prodávající smluvní pokutu, kterou žalovaná započetla vůči pohledávce žalobkyně. Kvalifikovaná výzva tak byla vydána v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. , neboť se soudy nikterak nezabývaly vzájemným vypořádáním účastníků, když nezohlednily nárok žalované na smluvní pokutu ve výši 200.000 Kč vůči žalobkyni. Tato argumentace dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládá.

V nyní posuzované věci byl předmětem řízení nárok žalobkyně na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku dle smlouvy o rezervaci nemovitosti uzavřené dne 9. 10. 2020 mezi žalobkyní a žalovanou z důvodu porušení povinností vyplývajících pro žalovanou z této smlouvy. Dovolatelka přitom poukazuje na tvrzenou povinnost žalobkyně uhradit žalované a prodávající smluvní pokutu ve výši 200.000 Kč, jelikož žalobkyně neuzavřela kupní smlouvu ve sjednané lhůtě.

Dovolatelka přehlíží, že v dané věci o vzájemnou podmíněnost plnění nejde a že v rozsudku ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. , na který dovolatelka odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval situací skutkově i právně zcela odlišnou, když vyložil, že v tam řešené věci uplatnili žalobci proti žalovanému žalobou nárok na vrácení kupní ceny (tj. plnění) z neplatné smlouvy podle a , (dále jen „obč. zák.“). Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví obč. zák. Uvedené ustanovení tak zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich, pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti (tzv. synallagma) mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh (srovnej R 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li v žalobním petitu (jímž je soud vázán) vyjádřena vzájemná podmíněnost vrácení tohoto plnění, a není-li z žalobních tvrzení zároveň zřejmé, že k vrácení plnění ze strany žalobců již došlo (pokud jde o zahradní domek), nebyly splněny podmínky pro postup soudu podle

Odkaz na závěry rozhodnutí sp. zn. tedy není případný a odvolací soud se tak od závěrů uvedeného rozhodnutí nikterak neodchýlil, uvedl-li, že se o žádný synallagmatický závazek, tj. vzájemně podmíněné plnění, nejedná, přičemž dodal, že vzhledem k tomu, že se žalovaná bez vážného důvodu na výzvu soudu dle ve stanovené lhůtě nevyjádřila ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání, soud prvního stupně se nemohl při vydání rozsudku pro uznání zabývat ani později uplatněnou námitkou započtení tvrzené pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty.

Toliko k argumentaci ohledně vzájemné podmíněnosti plnění a úpravy , (dále jen „o. z.“), kdy dovolatelka dovozuje, že závěry uvedené ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. jsou nadále platné i v režimu nové právní úpravy, lze nad rámec poukázat na závěry rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud shrnul, že synallagmatická povaha závazku vrátit si vzájemně poskytnutá plnění je v o. z. zachována k námitce toho, kdo je o vrácení plnění žádán. Oproti předešlé právní úpravě již žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné ( o. z.).

Dle dovolatelky nebyly splněny předpoklady vydání kvalifikované výzvy rovněž z důvodu, že v řízení bylo prokázáno nesouhlasné vyjádření žalované. Toto nesouhlasné vyjádření dovolatelka dovozuje z emailu žalované zaslaného žalobkyni dne 4. 1. 2021, ze samotné žaloby, v níž je mj. uvedeno, že „na předžalobní výzvu žalovaná reagovala telefonátem, ve kterém uvedla, že předmětnou částku má na svém úschovním účtu a myslí si, že by si ji měla nechat, protože jako realitní kancelář odvedla svoji práci, našla kupce a za vady nemovitosti odpovídá prodávající, protože žalovaná přece nemůže půl roku pracovat zadarmo…“, a dále z vyjádření žalované k žalobě ze dne 14. 2. 2022.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu k podmínkám vydání výzvy dle plyne, že povaha věci ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle ustanovení , byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě objasněn jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/2008, na který dovolatelka odkazuje, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ). O takovou situaci se však v řešené věci nejedná, když z dovolatelkou tvrzených skutečností, tj. z emailu adresovaného nikoliv soudu, nýbrž protistraně, z obecného vyjádření uvedeného v žalobě a z vyjádření žalované podaného po uplynutí lhůty dle , neplyne, že by byl v dosavadním řízení objasněn alespoň základ obrany žalované a že by tedy výzva dle nebyla namístě. Závěr odvolacího soudu, že v dané věci byly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, tak s uvedenými judikatorními závěry v rozporu není.

V souvislosti s tvrzenou prokázanou aktivitou žalované přípustným dovolání nečiní ani odkazy dovolatelky na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. , kdy v tam řešených věcech se žalovaní účastníci, oproti nyní řešené věci, na výzvu dle ve stanovené lhůtě vyjádřili.

Dovolatelka dále namítá, že žaloba je nedostatečná, když žalobkyně v žalobě označila jako žalovanou pouze společnost H. K., ačkoliv měla označit též prodávajícího, a v rozsahu částky 100.000 Kč tak měla být žaloba odmítnuta. Uvádí, že žalobkyně chybně dovozuje výlučnou pasivní legitimaci žalované z vyjádření žalované o tom, že má spornou částku deponovanou na svém úschovním účtu do doby, než bude věc vyřešena. Dle dovolatelky má nedostatek věcné legitimace za následek odmítnutí žaloby a jestliže nelze žalobě vyhovět v plném rozsahu, jedná se o bezdůvodné uplatňování práva a taková žaloba je dle závěrů judikatury Nejvyššího soudu nezpůsobilá k vydání kvalifikované výzvy.

Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázka aktivní či pasivní věcné legitimace je hmotněprávní institut, nikoli podmínka řízení, a nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož závěry dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud ve vztahu ke zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva, která brání vydání výzvy dle , uvedl, že zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu.

Jestliže v nyní projednávané věci žalobkyně požadovala zaplacení předmětné částky s odůvodněním, že jí tento nárok vznikl z titulu povinnosti žalované vrátit zaplacený rezervační poplatek dle smlouvy o rezervaci nemovitosti uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, a to z důvodu porušení povinností vyplývajících pro žalovanou z této smlouvy, nenasvědčují tyto okolnosti, že jde o zjevný nepoměr mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem, resp. že by bylo na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu.Odvolací soud se tak neodchýlil od výše uvedených judikatorních závěrů, uvedl-li ve vztahu k odvolacím námitkám žalované, že žaloba obsahuje všechny zákonné náležitosti, žalobkyně jednoznačně určila účastníky a předmět sporu, a pokud v ní za nositele povinnosti označila žalovanou, a nikoliv též prodávající, není to důvodem odmítnutí žaloby, a to ani v rozsahu 100.000 Kč, nýbrž otázkou pasivní věcné legitimace žalované, jejíž zkoumání však mezi předpoklady vydání rozsudku pro uznání nepatří.

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkaz dovolatelky na závěry usnesení ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. . V uvedeném rozhodnutí se dovolací soud zabýval odlišnou situací, kdy žaloba byla soudy nižších stupňů odmítnuta z důvodu chybějících údajů vztahujících se k osobám žalovaných.

Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož ve věci byly dány omluvitelné (zdravotní) důvody a soudu prvního stupně předložené skutečnosti a důkazy dostatečně poukazují na vážný důvod dle , pro který se žalovaná nevyjádřila ke kvalifikované výzvě ve stanovené lhůtě.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává - jak vyplývá ze znění ustanovení - fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání ( ) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. ].

Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení rozumí „vážným důvodem“, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu ustanovení považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci byla výzva k vyjádření se podle ust. doručena žalované spolu s žalobou do datové schránky dne 4. 12. 2021. Lhůta třiceti dnů tak uplynula dne 3. 1. 2022. Na tuto výzvu se žalovaná nijak nevyjádřila, ani ve stanovené lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Teprve podáním ze dne 14. 2. 2022 požádala soud o prominutí lhůty k provedení procesního úkonu. Soud prvního stupně ve vztahu k tvrzením žalované ohledně zdravotního stavu zástupkyně žalované K. dokládaným lékařskou zprávou ze dne 13. 4. 2022 konstatoval, že nemohl s dostatečnou jistotou ověřit, že zdravotní stav zmocněnkyně žalované v době stanovené pro podání vyjádření vylučoval její schopnost toto vyjádření podat, případně alespoň soud požádat o prodloužení lhůty, přičemž poukázal též na to, že žalovaná je právnickou osobou, jejímž jménem jednají a ji zastupují i jiné osoby než K. a žalovaná tak mohla a měla včas učinit příslušný úkon k soudu, obzvláště za situace, kdy z lékařské zprávy vyplývá, že náhlá zdravotní indispozice K. není nahodilým ojedinělým jevem, ale opakovaným projevem její nemoci.

Jestliže odvolací soud za této situace neměl za to, že na straně žalované nastal vážný důvod, který by jí zabránil písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popř. soudu byť jen sdělit, že u ní takový vážný důvod nastal, neshledal Nejvyšší soud tento závěr rozporným s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pokud dovolatelka namítá, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl vyhlášen veřejně a odvolací soud řádně nezkoumal, zda byly naplněny veškeré skutečnosti tak, aby mohl být tento rozsudek označen jako řádně vyhlášený, jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelkou navrhován odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 7. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu