Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2590/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti K. V., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Praha, Národní 340/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. -18, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2015 a doplněné podáním ze dne 20. 10. 2015 stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv podle a 2, , 3 a 4, d a a 3 a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle , 2 a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

K porušení výše uvedených práv mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy nehodnotily důkazy na základě vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Stěžovatel především nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí. Konkrétně uvádí, že z provedeného dokazování a odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají důvody, pro které se obecné soudy rozhodly považovat výpovědi určitých svědků za "nevěrohodné a uplacené". Nesouhlasí ani s tím, jak soudy hodnotily závěr znaleckého posudku. K porušení práva na spravedlivý proces mělo rovněž dojít v souvislosti se špatným zdravotním stavem stěžovatele, který je němý a velmi špatně slyší. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu soudního řízení neměl dostatečný prostor vyjádřit se ke svému obvinění a k prováděnému dokazování, čímž bylo porušeno jeho právo na tlumočníka a na plnohodnotnou účast na řízení. Porušení ústavních práv stěžovatele měla způsobit i absolutní pasivita jeho obhájce, kterou je třeba brát v potaz z hlediska "odkázanosti" stěžovatele na obhájce. V takovém případě by nereflektování pochybení jeho obhájce znamenalo "naprostou a nenapravitelnou rezignaci na garance spravedlivého procesu".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Stejně jako v řadě předchozích případů musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle y jen trestnímu soudu přísluší rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

).

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, výše uvedenou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně srozumitelně objasnil hodnocení důkazů a důvody, které jej vedly k závěrům obsaženým v napadeném rozsudku, mj. logickým způsobem vysvětlil, proč nelze považovat znalecký posudek předložený stěžovatelem za věrohodný. Městský soud v Praze se přesvědčivým způsobem vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele, zopakovaným i v ústavní stížnosti, včetně těch, které se týkaly dodržení pravidel spravedlivého procesu ve vztahu ke zdravotnímu stavu stěžovatele. V této souvislosti mimo jiné konstatoval, že se přesvědčil, že stěžovatel zcela bezpečně reaguje na průběh řízení a své poznámky či dotazy předkládá soudu za použití tabletu. Pokud stěžovatel poukazoval na vybití baterek k naslouchátku, odvolací soud konstatoval, že měl možnost na takový problém upozornit, avšak nic takového neučinil.

Rovněž dovolací soud se důkladně zabýval námitkou stěžovatele týkající se dodržení jeho obhajovacích práv ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu. Uvedl, že z protokolu sepsaného se stěžovatelem neplyne, že by nebyl schopen uplatnit svoji obhajobu způsobem, který by odpovídal jeho vůli. Obdobné lze podle dovolacího soudu uvést i o soudním řízení, v němž stěžovatel po obsahové stránce navázal na obhajobu uplatněnou v přípravném řízení. Komunikace stěžovatele - prostřednictvím technického prostředku - je protokolem o veřejném zasedání doložena i ve vztahu k odvolacímu soudu. Nejvyšší soud se podrobně zabýval i ostatními námitkami stěžovatele a pečlivě objasnil důvody, které jej vedly k odmítnutí jeho dovolání.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele a tedy ani důvod pro svůj kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu