Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1784/2023

28 Cdo 1784/2023-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J. V., nar. XY, bytem XY, XY, zastoupený JUDr. Romanem Kramaříkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalovanému: Česká republika – Národní bezpečnostní úřad, IČO 68403569, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o 4 413 161,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2023, č. j. -313, takto:

Stručné odůvodnění( ):

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. -313, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2022, č. j. -283, změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 3 430 933,43 s příslušenstvím zamítl, jinak jej, bylo-li jím žalovanému uloženo zaplatit žalobci 982 228,28 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil vůči části výroku I., v níž odvolací soud žalobu o zaplacení 3 430 933,43 Kč s příslušenstvím zamítl. Předestřel otázku, zda poškozenému v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), náleží náhrada ušlého výdělku zaměstnance v rozsahu náhrady zvýšených výdajů dle , o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jež mu nebyla poskytována, neboť v důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného o zrušení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „tajné“ nemohl vykonávat práci v zahraničí – funkci člena Mezinárodní rady auditorů při NATO. Měl za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , publikovaný pod č. 74/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. . Prosazoval přitom názor, že náhrada zvýšených životních nákladů byla materiálně (fakticky) součástí jeho odměny za výkon funkce člena Mezinárodní rady auditorů při NATO, přičemž sloužila kompenzaci snížení platu v souvislosti s přeřazením do nižší platové třídy a jeho ocenění, coby reprezentanta České republiky při mezinárodní organizaci NATO.

3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že pro závěr o vzniku škody (majetkové újmy) v podobě ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. ). Nejvyšší soud pak ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ).

6. Ve smyslu konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom základním pojmovým znakem platu to, že přísluší za vykonanou práci. Vedle platového tarifu stanoveného pro platovou třídu, do které je zaměstnanec zařazen, je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (např. příplatky, odměny apod.), jsou-li poskytovány zaměstnanci za práci. Náhrada zvýšených životních nákladů (souvisejících s umístěním pravidelného pracoviště v zahraničí) podle naproti tomu nepředstavuje plat nebo jeho složku (nejde o odměnu za vykonanou práci), nýbrž jde o náhradu poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 150/2010 v časopise Soudní judikatura, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ).

7. Pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle (mezi ně patří i náhrada zvýšených životních nákladů) je pak charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou. Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Právě proto, aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo odstraněno (zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí (srov. slova „… přísluší od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí.“ v nařízení vlády). Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle nařízení vlády nahrazována (kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Naopak, kdyby taková náhrada byla vyplácena zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale vznikalo by mu nepochybně v rozsahu takto vyplacených částek bezdůvodné obohacení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. ). Uvedené konkluze byly pak výslovně přijaty i v režimu posuzování odpovědnosti za škodu dle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. , vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. ).

8. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že neposkytnutím náhrady zvýšených životních nákladů vyvolaných umístěním pravidelného pracoviště zaměstnance v zahraničí dle dovolateli škoda v podobě ušlého zisku (ale ani škoda skutečná) nevznikla, jestliže práci v zahraničí fakticky nevykonával, pročež (z uvedeného důvodu) neměl zvýšené životní výdaje, a na jejich náhradu (dle ) mu tak nevzniklo ani právo. Na projednávaný případ pak nedopadají ani závěry plynoucí z dovolatelem odkazované judikatury (viz zejména jím zdůrazňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. ), jež se zabývá otázkou náhrady ušlého výdělku poškozeného zaměstnance, a nikoliv náhradou zvýšených životních nákladů vyvolaných umístěním jeho pravidelného pracoviště v zahraničí.

9. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v posuzovaném případě naplněny nejsou ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 8. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu