Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2642/2022

25 Cdo 2642/2022-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem Mrkvičkova 1355, Praha 6, proti žalovanému: M. L., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. -96, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. -96, potvrdil rozsudek ze dne 23. 3. 2021, č. j. -52, ve spojení s usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. -75, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný zaslal k rukám jeho právního zástupce omluvu ve znění: Vážený pane F., omlouvám se Vám tímto, že jsem nepravdivě informoval svého právního zástupce Mgr. Petra Sikoru o tom, že jsem byl dne 4. 7. 2019 čelně sražen na svém motocyklu dodávkou, kterou jste řídil a tuto skutečnost vnímám jako Váš útok na moje zdraví, přičemž toto mé tvrzení uvedl Mgr. Petr Sikora ve vyjádření ze dne 14. 8. 2019, zaslaném Krajskému soudu v Praze ke spisové značce a , a rozhodl o nákladech řízení (výrok I), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní zástupce žalovaného Mgr. Petr Sikora zaslal dne 14. 8. 2019 Krajskému soudu v Praze ke sp. zn. , , vyjádření žalovaného k odvolání žalobce, ve kterém mimo jiné uvedl, že jeho aktuální rozpoložení nenasvědčuje možnosti řešit spor soudním smírem, neboť byl na svém motocyklu sražen dodávkou řízenou žalobcem, což vnímá jako útok na své zdraví. Dne 13. 9. 2019 podal žalobce na žalovaného trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění a dne 9. 12. 2019 podala na žalovaného trestní oznámení společnost F. pro nepravdivé vyjádření žalovaného vůči pojišťovně, které oznámil dopravní nehodu a jako viníka označil žalobce – jednatele této společnosti, ačkoli k dopravní nehodě nedošlo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle , a , , a uzavřel, že se žalovaný nedopustil zásahu do osobnosti žalobce, neboť šlo o zásah dovolený (respektive předpokládaný) zákonem a žalovaný se nedopustil excesu z této tzv. zákonné licence. Žalovaný jakožto účastník řízení svým vyjádřením realizoval svá procesní práva a plnil své procesní povinnosti. Ačkoli jím sdělená informace byla nepřesným vylíčením událostí, nejednalo se o exces, kterým by byla zasažena osobnost žalobce. Výroky žalovaného se týkaly předmětu řízení a nebyly expresivní, vulgární či urážlivé. Krajský soud v Praze sdělené informace zmínil pouze v souvislosti s pokusem o uzavření soudního smíru a na jeho rozhodování a výsledek odvolacího řízení neměly žádný vliv. Navíc nikdo jiný kromě účastníků, jejich právních zástupců a soudců se o výrocích nedozvěděl, tj. výroky nebyly objektivně způsobilé zasáhnout do cti či důstojnosti žalobce v očích jiných osob, neboť chyběl prvek veřejnosti. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by žalovaný výroky šířil.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce přípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobce křivým obviněním učiněným v soudním řízení. Výrok žalovaného obsažený ve vyjádření jeho právního zástupce byl excesem z uplatňování procesních práv, neboť žalovaný vybočil z rámce daného platnými právními předpisy, jeho vyjádření se netýkalo projednávané věci a především bylo křivým obviněním žalobce (v této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. ). Odvolací soud pochybil, neposuzoval-li výrok žalovaného v celém kontextu, tedy i s ohledem na to, že se žalovaný křivého nařčení dopouštěl i vůči jiným institucím a informace o nehodě se rozšířily i v místě bydliště obou účastníků řízení. Ačkoli odvolací soud nemusel brát informace o údajné dopravní nehodě do úvahy při svém rozhodování, soudci jakožto občané a fyzické osoby do dnešního dne netuší, zda žalobce žalovaného skutečně srazil či nikoli. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a současně zruší rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, popřípadě, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání zamítnout a přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele ( .), avšak není přípustné ( ).

Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pak, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. ). Zásah je dále třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem rozh. obč., na které odkázal sám dovolatel). Zejména nejde-li o bezúčelné a svévolné vyjadřování, ale vyjádření podnícené předchozím jednáním druhé osoby, případně nejde-li o urážky, vulgarity či napadání, či o hodnotící soudy bez dostatečného faktického podkladu, není důvodu mít za to, že by šlo o nepřiměřený způsob výkonu subjektivního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. ). Rozhodovací praxe v zásadě vychází též z toho, že u sdělení majících povahu skutkových tvrzení je třeba při posuzování jejich potenciálu zasáhnout do práv jiné osoby vyjít z toho, že pravdivost sdělení se posuzuje s přihlédnutím k celkovému kontextu, a neklást na ně nereálné požadavky na absolutní soulad s objektivním stavem (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. ), každé zjednodušení (či zkreslení) nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. ).

Právě z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobce byly žalovaným učiněny v rámci podání soudu, tedy při výkonu subjektivního práva žalovaného stanoveného zákonem. Na základě skutkových zjištění (jež podle nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalovaný o žalobci nevyjadřoval bezúčelně a svévolně, ale reagoval na jedno z mnohých emotivních setkání účastníků řízení ve vypjaté situaci a na základě jejich předchozích vzájemných konfliktů, které vyústily do několika soudních řízení včetně tohoto. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání. Ze strany žalovaného šlo o jeho tvrzení, kterým doprovázel informaci o nemožnosti smírného řešení sporu, přičemž toto podání uplatnil odpovídajícím a přiměřeným způsobem. Soud založil vyjádření do soudního spisu a vycházel z něj jen potud, že ke smírnému vyřešení sporu strany nedospěly. Výroky žalovaného o žalobci tedy nebyly zveřejněny, a nebylo ani zjištěno, že by je žalovaný opakoval při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedl v širší známost. Závěru odvolacího soudu, že ze strany žalovaného nedošlo k excesu, tak nelze ničeho vytknout a dovolací soud jej shledal v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. ).

Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí (rozšíření výroků v místě bydliště účastníků řízení či spáchání trestného činu křivého obvinění); nesprávnost právního posouzení tak odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.).

V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve kterém sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné [ ].

Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. 7. 2023

JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu