Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 466/2023

21 Cdo 466/2023-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. K., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou se sídlem v Brně, Zámečnická č. 182/5, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 42/217, IČO 00005886, o 808 693,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2022, č. j. -183, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. -183, není podle ustanovení 237 přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Přestože dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ a že se odvolací soud „odchýlil od stálé rozhodovací praxe soudů“ (přičemž poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu), ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů [že „žalobce dne 4. 12. 2015 dopoledne nejevil žádné viditelné známky vážnějšího poranění (vyjma malé tržné rány na temeni hlavy), nemotal se, chodil normálně a ani nevypadal, že by se pozvracel“, že „vyšetřením navíc nebyla zjištěna žádná čerstvá poranění, byl zjištěn toliko podkožní hematom a otok“, že „na žalobce z místa práce svědka H. bylo vidět“ a že „k pracovnímu úrazu tak, jak byl tvrzen žalobcem v žalobě (otřes mozku způsobený pádem v montážní jámě pod tramvají během kontroly hlavního stykače na tramvaji dne 4. 12. 2015) nedošlo“] a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).

Nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že „nalézací soud“ nesprávně posoudil „především skutečnosti, které prokazovaly, jakým způsobem se stal pracovní úraz“, že „nedostatečně zkoumal věrohodnost či nevěrohodnost svědků, či alespoň nijak neověřoval jejich tvrzení, například žalobcem navrhovanou rekonstrukcí“, že „nebylo také nijak objasněno, z jakého důvodu svědek H. čekal několik dní po pracovním úrazu žalobce, aby prohlásil, jak se daný úrazový stav podle něj stal“, že „soud také nesprávně interpretoval již provedené důkazy, tedy svědecké výpovědi“, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, neboť nepřesnosti ve výpovědích svědků přičetl zcela automaticky tomu, že od pracovního úrazu uplynula již značná doba, nicméně při hodnocení lékařských zpráv, kdy byl dovolatel ošetřen se silným otřesem mozku, hodnotil každé slovíčko a na základě toho pak vyhodnotil tvrzení dovolatele jako nespolehlivé a nepravdivé“, a že „soud … neměl dostatek důkazů, které by osvětlily celou situaci, jak se udála a na základě nesprávných důkazů vydal napadené rozhodnutí“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „zcela opomněl námitku dovolatele ohledně loajality současných zaměstnanců k žalovanému“, pak přehlíží, že otázce hodnocení výpovědi svědků [z hlediska pravdivosti (věrohodnosti) v souvislosti s tím, že svědci byli v zaměstnaneckém poměru k žalovanému] se odvolací soud věnuje v bodu 15 odůvodnění svého rozsudku.

Uplatňování nepřípustného dovolacího důvodu představuje i námitka dovolatele, že soud prvního stupně „neumožnil provést důkazy, které žalobce navrhoval k vyvrácení tvrzení žalovaného a potvrzení svých tvrzení“ (zejména „nesvolil k možnosti provést rekonstrukci úrazového děje v podobných prostorách“, „nevyžádal dokumentaci u žalovaného, aby bylo možné vytvořit 3D model“ a „nezadal znalecký posudek v oboru biomechaniky nebo optiky“), jejímž prostřednictvím žalobce uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení – jestliže k nim skutečně došlo – sice dovolací soud ve smyslu ustanovení věty druhé přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.

Kromě toho o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde při zjišťování skutkového stavu věci například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura). O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku (jak to v projednávané věci učinil soud prvního stupně v bodech 32 a 33 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku).

Namítá-li žalobce, že není zřejmé, z jakého důvodu se soudy odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. (v němž Nejvyšší soud „uznal pracovním úrazem úraz, který se stal učitelce při cestě ze školní jídelny na pracoviště s obědem v jídlonosiči a s čajem v konvici“) „v situaci, kdy se žalobci stal úraz při opravě tramvaje, tedy v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“, že „v dosavadním řízení“ nebylo „zohledněno důkazní břemeno, které je v těchto sporech na straně zaměstnavatele, který má povinnost tvrdit a prokázat, že úraz byl způsoben pouze porušením pracovního předpisu o bezpečnosti práce“, a že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. , „není možné toto břemeno přenášet na zaměstnance“, pak přehlíží, že v projednávané věci soudy žalobě nevyhověly nikoliv proto, že by k žalobcem tvrzenému úrazu ze dne 4. 12. 2015 nedošlo (nemělo dojít) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nebo že by se žalovaný zprostil povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy vzniklé žalobci pracovním úrazem z důvodu zaviněného porušení předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalobcem ( ), nýbrž proto, že „k pracovnímu úrazu tak, jak byl tvrzen žalobcem v žalobě (otřes mozku způsobený pádem v montážní jámě pod tramvají během kontroly hlavního stykače na tramvaji dne 4. 12. 2015) nedošlo“. Závěry prezentované dovolacím soudem v uvedených rozhodnutích, která vycházejí z jiného skutkového stavu a v nichž se řeší jiné právní otázky, proto nelze na projednávaný případ vztáhnout.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 7. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu