Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2413/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Hoškové, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, právně zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, Praha 1, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015 č. j. -122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla podle , o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") uznána vinnou v kárném řízení o kárné odpovědnosti soudce.

Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Nejvyššího správního soudu, z něhož zjistil, že k návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud podle tak, že stěžovatelku, předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, uznal vinnou, že jako soudkyně zaviněným porušením svých povinností způsobila v období od 20. 3. 2013 do 20. 10. 2014 nedůvodné průtahy v jí svěřených věcech vymezených ve výroku napadeného rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka tímto jednáním zaviněně porušila povinnosti soudce a ohrozila důvěru ve spravedlivé a odborné rozhodování soudu, čímž spáchala kárné provinění podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Nejvyšší správní soud ji pak podle uložil kárné opatření ve formě odvolání z funkce soudce. Ústavní soud dále ze spisu zjistil, že stěžovatelka byla kárně obviněna a uznána vinou za průtahy v jí svěřených věcech již v rámci předcházejícího kárného řízení, završeného rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014 č. j. -73.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle d (dále jen " ") ve spojení s porušením práva na spravedlivý proces podle a , 3 a 4 y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva nepřispívat k vlastnímu obvinění, mělo podle stěžovatelky dojít v souvislosti s tím, že Nejvyšší správní soud založil své úvahy o trestu mimo jiné též na údajné přitěžující okolnosti spočívající ve způsobu, kterým se stěžovatelka jako kárně obviněná před soudem hájila.

Ústavní soud se předně zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti a splněním podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Vzhledem k právní úpravě obsažené v , která neumožnuje podat odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení, nelze ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález

sp. zn.

, ve kterém dospěl k závěru, že právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i vyžádaného spisu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se již ve své předchozí judikatuře (viz např. nález

sp. zn.

nebo

) vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle y zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření, spočívajícího v odvolání z funkce soudce, tedy do základního práva podle citovaného článku y zasahuje, a toto právo musí proto být pod ochranou soudní moci, resp. nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y. Soudy tak v kárném řízení musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu hlavy páté y a respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce. Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Článek 37 odst. 1 y zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a y přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být obviněný žádným způsobem zbaven. Ústavní soud po prostudování spisového materiálu neshledal, že by stěžovatelka byla Nejvyšším správním soudem nucena poskytnout výpověď nebo předložit proti sobě důkazy pod donucením. Přípisem ze dne 16. 7. 2014 (na č. l. 16) byla stěžovatelka podle poučena o právu vyjádřit se ke skutečnostem, které jí byly kladeny za vinu v návrhu na zahájení kárného řízení a k důkazům o nich. Stěžovatelka byla dále poučena o právu uvádět skutečnosti sloužící v její prospěch a navrhnout o nich důkazy a o právu nevypovídat. Stejně tak z protokolu o jednání ze dne 2. 4. 2015 (č. l. 75) se podává, že "stěžovatelka po poučení uvádí, že poučení rozuměla a vypovídat bude.".

Pokud stěžovatelka napadá provedené důkazní řízení, a to zejména vyhodnocení provedených důkazů a okolností svědčících pro uložení konkrétní formy kárného opatření, Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí proti rozhodnutím ostatních soudů a nepřísluší mu "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy (srov. např.

sp. zn.

). Zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí soudů se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají (srov. např. nález

sp. zn.

) nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva a svobody. Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními otázkami pro řádné posouzení návrhu na vyslovení nezpůsobilosti stěžovatelky pro výkon funkce soudce, jakož i se všemi námitkami a návrhy stěžovatelky. Zvláštní pozornost při úvaze o uložení konkrétní formy kárného opatření věnoval soud posouzení okolností, které svědčí ve prospěch stěžovatelky i v její neprospěch (množství věcí, v nichž byly zjištěny průtahy, délku těchto průtahů a podíl zjištěných věcí s průtahy na celkovém počtu věcí vyřizovaných stěžovatelkou). Nejvyšší správní soud přitom své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole ani přepjatého formalismu, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu