Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3862/2022

29 Cdo 3862/2022-222

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem, se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 139/57, PSČ 150 00, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, toho času ve věznici XY, zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o zaplacení částky 6.194.221,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. -178, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. prosince 2021, č. j. -152, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. června 2022 (v písemném vyhotovení usnesení je uvedeno nesprávně „15. června 2021“), č. j. -178, odmítl odvolání žalobce proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (druhý výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , , , , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – přitakal závěru soudu prvního stupně o nutnosti zastavit řízení.

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domáhaje se zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná (souladná s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu) a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Podáním ze dne 4. května 2023 vzal žalobce dovolání zcela zpět, když v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (žalovaného) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , byl zpeněžen majetek dlužníka a žalobci byla vyplacena na základě částečného rozvrhu částka 15.805.624,80 Kč [viz zpráva insolvenčního správce ze dne 28. dubna 2023 (B-256)], s tím, že „lze reálně očekávat úhradu i zbylé části pohledávky na základě konečného rozvrhu“. Současně navrhl, aby žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to s ohledem na „hrubě protiprávní, úmyslné, dlouhodobé a sofistikované jednání vůči dovolateli“ popsané v rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. února 2020, č. j. -2278, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2020, č. j. -2349, jakož i s ohledem na poučení, jehož se mu dostalo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vydanému v trestní věci žalovaného.

Žalovaný v reakci na zpětvzetí dovolání zdůraznil, že by měl dovolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat v souladu s ustanovením věty první , (dále jen „ “), když žaloba o zaplacení byla žalobcem podána neoprávněně, což jasně vyslovily i soudy nižších stupňů, a žalobce přesto podal dovolání, čímž žalovanému „způsobil náklady navíc, které byl žalovaný nucen hradit svému právnímu zástupci“.

Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil ( věta druhá ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a větou první , když žalobce procesně zavinil, že řízení o dovolání muselo být zastaveno, a vznikla mu povinnost uhradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a vyjádření k dovolání ze dne 9. ledna 2023) z tarifní hodnoty 6.194.221,79 Kč, která činí podle ustanovení bodu 6., , a vyhlášky č. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění, když tyto úkony právní služby byly učiněny až ve fázi dovolacího řízení (a dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí o věci samé), ve výši 16.550,- Kč, a z paušální částky hotových výdajů v částce 300,- Kč ( advokátního tarifu) za každý z nich; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 40.777,- Kč. Jde-li o vyjádření žalovaného ke zpětvzetí dovolání, Nejvyšší soud je (v daných poměrech) za úkon právní služby, za který by náležela mimosmluvní odměna podle ustanovení advokátního tarifu, nepovažoval. Nešlo totiž o podání týkající se předmětu řízení [stanovisko žalovaného k samotnému zpětvzetí dovolání nemohlo mít žádný význam ( )], nýbrž o podání, v němž žalovaný vyjadřoval (byť v reakci na stanovisko žalobce) svůj názor na to, jak má dovolací soud rozhodnout o náhradě nákladů dovolacího řízení. Vzhledem k obecně závazným závěrům formulovaným Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 10. června 2014, sp. zn. , a ze dne 11. dubna 2023, sp. zn. , by opačný závěr zjevně vedl k neospravedlnitelnému zvyšování nákladů řízení.

V této souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že neshledal důvody, pro které by odepřel žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení , jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení spočívá na závěrech (viz shrnutí obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. ), podle nichž:

1) Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci ( ). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení , jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v ustanovení , formulovanou v ustanovení ) vykládat restriktivně.

Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsažených odkazů na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. , a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. .

2) Ustanovení zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace ustanovení vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. , a ze dne 23. srpna 2015, sp. zn. .

3) Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být (ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně) jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. .

Jakkoli se žalovaný dopustil ve vztahu k žalobci jednání, za které byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, a kterým mu způsobil škodu (mimo jiné) v rozsahu uplatněném žalobou, nelze přehlédnout, že žalobce uplatnil pohledávku z titulu náhrady škody v projednávané věci („mimo“ insolvenční řízení) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ačkoli ji dříve (po právu) uplatnil (i) v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (žalovaného), ve kterém byla tato pohledávka zjištěna a následně žalobci (zčásti) uhrazena (viz stanovisko žalobce obsažené ve zpětvzetí dovolání). Za stavu, kdy se žalobce „nespokojil“ s argumentací soudů nižších stupňů (vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu), a podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání (mimořádný opravný prostředek), které následně vzal zpět, bez jakýchkoli pochybností zavinil nejen to, že dovolací řízení bylo (muselo být) zastaveno, nýbrž i vznik účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného spočívajících v zastoupení advokátem. Přitom v dané fázi řízení již nebyl důvod nadále považovat (pro účely rozhodování o nákladech dovolacího řízení) za rozhodující původní příčinu vzniku pohledávky žalobce za žalovaným; z obsahu spisu se pak nepodávaly ani žádné (právně významné) skutečnosti vztahující se k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. 5. 2023

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu