Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 556/2014

29 Cdo 556/2014

U S N E S E N Í

KLAOS spol. s r. o.

1) Ing. M. H.

a

2) S. Z.,

oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, PSČ 370 01, o zaplacení částky 5.498.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013, č. j. -403, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013, č. j. -403, se v části, v níž prvnímu a druhému žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 4. července 2011 se žalobkyně s odkazem na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 5.498.400 Kč se „zákonnými“ úroky z prodlení jako náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, s tím, že za vzniklou škodu odpovídají jak první žalovaný (jako jednatel insolvenčního navrhovatele HORA HOLDING, s. r. o. – dále jen „společnost H“), tak druhá žalovaná (jako další insolvenční navrhovatel).

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. března 2013, č. j. -369, řízení o podané žalobě podle ustanovení a 2 , (dále jen „ “), v celém rozsahu zastavil (výrok I.). Dále uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5.295,43 Kč (výrok II.), zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 194.935,84 Kč (výrok III.) a zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení částku 148.480 Kč (výrok IV.).

Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně zaviněním žalobkyně na zastavení řízení, odkazuje potud na ustanovení [správně věta první] a

K odvolání žalobkyně (jež směřovalo pouze proti výrokům o nákladech řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaným a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobkyně tím, že vzala žalobu zpět nikoli pro chování žalovaných, vskutku z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno a bylo tak zcela namístě rozhodnout o nákladech řízení mezi účastníky podle ustanovení věty první

V poměrech projednávané věci se však žalobkyni uložená povinnost nahradit žalovaným (a státu) náklady řízení jeví jako nepřiměřená tvrdost.

V situaci, kdy předpokladem úspěšnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu škody podle ustanovení je existence pravomocného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, přičemž tento předpoklad v průběhu řízení odpadl (Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. června 2012, č. j. , -174, ve znění usnesení ze dne 17. ledna 2013, č. j. , -179, zrušil usnesení ze dne 3. března 2011, č. j. , -163, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. -116, o zamítnutí insolvenčního návrhu společnosti H a druhé žalované a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení), jsou podle přesvědčení odvolacího soudu splněny podmínky pro to, aby žalovaným (ani státu) nebyla podle ustanovení přiznána náhrada nákladů řízení.

V této souvislosti dále uvedl, že žalobkyně (jako dlužník v insolvenčním řízení) musela podat žalobu na náhradu škody podle ustanovení nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a nemohla tak (s podáním předmětné žaloby) čekat na výsledek dovolacího řízení, přestože věděla, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu, bylo podáno dovolání.

To, zda žalobkyně vzala podanou žalobu zpět (v reakci na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v insolvenční věci) „bezprostředně či až po několika měsících“ není podle odvolacího soudu „až tak významné, neboť i za situace, kdy by žalobkyně nakonec nevzala žalobu zpět a soud by zamítl žalobu, aniž by se zabýval věcí samou, a to jen proto, že zde najednou neexistovala základní podmínka řízení pro možnost podání takové žaloby, … by stejně bylo namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle posuzovat, zda v tomto konkrétním případě není dán důvod pro výjimečnou aplikaci ustanovení “

Proti usnesení odvolacího soudu (a to – posuzováno podle obsahu – každý z žalovaných proti výroku o nákladech řízení mezi ním a žalobkyní) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení , namítajíce, že odvolací soud aplikoval ustanovení v daném případě v rozporu s judikaturou.

Přitom zdůrazňují, že zpětvzetí žaloby bylo svobodným projevem vůle žalobkyně, za který musí nést také příslušné procesní následky, tedy i povinnost k náhradě nákladů řízení. To platí tím spíše, že žalobkyně podala předmětnou žalobu v době, kdy již probíhalo dovolací řízení v její insolvenční věci a žalobkyně si tak musela být vědoma možnosti, že Nejvyšší soud podanému dovolání vyhoví, v důsledku čehož nebude splněna „základní podmínka pro vedení nalézacího řízení“.

Podle dovolatelů měl odvolací soud při posuzování, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení , vzít v úvahu také okolnost, že žalobkyně reagovala na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v insolvenční věci až podáním ze dne 25. března 2013, tedy přibližně až po 9 měsících.

V rozporu se závěry zastávanými soudní judikaturou pak odvolací soud – při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující výjimečný postup podle ustanovení – vůbec nepřihlížel k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ostatně žalobkyně žádné takové poměry, jež by byly hodné zvláštního zřetele, ani v řízení netvrdila.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že jim přizná nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání každého z žalovaných (jako samostatných společníků v rozepři) je přípustné podle ustanovení , když v řešení dovolateli předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení ) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí nemusí soud podle ustanovení výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by měl na tuto náhradu právo podle výsledku řízení, mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. , a ze dne 25. června 2015, sp. zn. ).

Soud by měl přitom vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci s vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, přičemž ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by pak měla být vykládána restriktivně (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených judikatorních závěrů však odvolací soud – při posuzování, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro to, aby žalovaným nebyla (ač ve smyslu ustanovení nezavinili zastavení řízení) přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně – zjevně nevycházel.

Aniž by se totiž zabýval okolnostmi významnými z hlediska možné aplikace ustanovení (tj. vycházel z posouzení všech okolností konkrétní věci), měl podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným podle ustanovení za splněné již tím, že v posuzovaném případě bylo zpětvzetí podané žaloby vyvoláno skutečností (zrušením pravomocného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu dovolacím soudem), kterou žalobkyně nemohla nijak ovlivnit.

Jen to, že dovolací soud zrušil pravomocné rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, ovšem nelze samo o sobě (bez zohlednění dalších okolností konkrétního případu) pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by žalovanému (jemuž vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle věty první ) měla být v řízení o žalobě podle ustanovení výjimečně odepřena náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení Jinak řečeno, jen na takovém základě nelze žalovanému (žalovaným) právo na náhradu nákladů řízení odepřít.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovolání napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty za středníkem ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. 2. 2016

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu