Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1759/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Lenkou Thonovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, IGY Centrum, Pražská 1247/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. -320, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2013, č. j. -239, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012 č. j. -220, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006 č. j. -179, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004 č. j. -117 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004 č. j. -121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení , , d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanském soudním řízení, jehož byl účastníkem.

Usnesením ze dne 22. 7. 2004, č. j. -117, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2004, č. j. -121, zastavil Krajský soud v Ostravě řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované (Alfa Plastik, a. s.) zaplacení částky 6 859 300 Kč s příslušenstvím, a k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 10. 2006, č. j. -179, odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o zastavení řízení, odmítl.

Usnesením ze dne 12. 11. 2012, č. j. -220, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se stěžovatel domáhal obnovy řízení, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 7. 2013, č. j. -239, toto usnesení potvrdil, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní hodnocení věci podané obecnými soudy je "značně rozporné", kdy na jedné straně přiznávají správci konkurzní podstaty aktivní legitimaci k vedení sporů, na straně druhé ale zastavují řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem a neposuzují už podmínky pro vyměření a zaplacení soudního poplatku i ve vztahu ke správci konkurzní podstaty. Stěžovatel se cítí být poškozen rovněž postupem správce konkursní podstaty, který byl v řízení o zaplacení výše konkretizované částky po několik let nečinný. Za tohoto "stavu", dovozuje dále stěžovatel, nezbylo mu, než činit v řízení jednotlivá podání sám, která však soudy "odmítaly".

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012, č. j. -220, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2013, č. j. -239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. -320, je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení a uplatnil i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměl možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi. Obecné soudy (odvolací soud a soud dovolací) se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatel neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - odkázat.

V závěru, že usnesení o zastavení řízení není usnesením ve věci samé (takže žaloba na obnovu řízení proti takovému usnesení podaná není přípustná), je napadené usnesení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 53/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Je-li žaloba na obnovu řízení nepřípustná již proto, že nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, bylo pro výsledek dovolacího řízení bezcenné zkoumání další dovolací námitky, totiž, zda byl důvod odmítnout ji i proto, že ji podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu - ve shora specifikované části - zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Co do zbývající části ústavní stížnosti je určující, že podle ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Ze stěžovatelova následného procesního postupu, jmenovitě podání žaloby na obnovu řízení, je patrné, že s obsahem těchto usnesení byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2008 a

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2009).

Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 11. 6. 2015, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného , a tudíž opožděně.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh v této části (tj. části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, č. j. -179, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004, č. j. -117, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, č. j. -121) opožděný, který podle mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup podle ustanovení uvedené neumožnil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu