Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3734/2022

22 Cdo 3734/2022-629

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce O. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Filipem Hořínkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, proti žalovaným 1) J. K., narozenému XY, a 2) H. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupeným JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Sliwky 125/20, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování souseda imisí, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2022, č. j. 11 Co 388/ 2019-602, ve znění opravného usnesení ze 18. 7. 2022, č. j. -607, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné-pobočka Havířov (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. -407, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se obtěžování žalobce vytékáním odpadních vod z pozemku parc. č. XY, pronikajících na nemovitosti žalobce parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. -602, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2022, č. j. -607, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se domáhal ochrany proti obtěžováním (imisi) vodou ( , – „o. z.“). Je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY k. ú. XY. Žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází septik, který postavili v roce 1993. Žalovaní zbudovali odpadní potrubí, ústící do šachtice na parc. č. XY. Do této šachtice přitéká odpadní potrubí i z dalších rodinných domů a dále vede podzemní potrubí na pozemek parc. č. XY ve vlastnictví třetí osoby; tam dochází k výtoku splašků. Ze znaleckých posudků a ohledání na místě samém soud prvního stupně nezjistil, že by odpadní vody z pozemku parc. č. XY pronikaly na pozemky žalobce.

Odvolací soud doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem ing. Pavla Benkoviče. Ten zjistil výskyt vody z pozemku žalovaných pouze na pozemcích parc. XY a XY, tedy na pozemcích ve vlastnictví dalších osob. Znalec uvedl, že při prudkém dešti nebo dlouhotrvajících srážkách nelze vyloučit, že část odpadních vod nebo i odpadními vodami kontaminovaného kalu může být zanesena i na pozemek parc. č. XY. Případné riziko kontaminace povrchové a podzemní vody by však bylo výrazně oslabeno silným zředěním čistými srážkovými vodami. Odvolací soud pak uvedl, že na pozemky žalobce parc. č. XY a XY žádná odpadní voda z trativodu končícího na parc. č. XY neteče. Nepřímými imisemi ze strany žalovaných by mohla být dotčena lokalita na pozemcích parc. č. XY a XY. Jde tak o nepřímé imise, které však nevnikají na pozemek jiného vlastníka (žalobce) v míře nepřiměřené místním poměrům a není ani naplněna podmínka, že by podstatně omezovaly užívání žalobcových pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost podle , , („ “), je dána podle žalobce tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. ; byť byl skutkový stav odlišný, lze podle něj tam uvedené závěry použít v projednávané věci. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí také odkázal na rozsudek ze dne 22. 5. 1925, sp. zn. „R II 118/25“, který vyložil pojem přímých a nepřímých imisí; podle dovolatele šlo v této věci o přímou imisi. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

V této věci je základní otázkou, zda voda z pozemku žalovaných vůbec na pozemek žalobce proniká. Pokud neproniká, nemůže jít o imisi, ať přímou či nepřímou. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu odpadní voda z pozemku žalovaných vytéká na pozemku p. č. XY, který je ve vlastnictví třetí osoby, a na pozemek žalobců nevniká. Odvolací soud poté, co dokazování doplnil revizním znaleckým posudkem, konstatoval (bod 21 odůvodnění): „Lze uzavřít, že na pozemek parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce žádná odpadní voda z trativodu končícího na parc. č. XY neteče“. Pod bodem 22 pak soud uvedl: „Odpadní vody vytékající z trativodu ústícího na pozemku parc. č. XY na povrch se vsakují zhruba 20 m od vyústění trativodu, a to ještě mimo pozemky ve vlastnictví žalobce. Je pravdou, že znalec nemohl vyloučit situaci, která může nastat při prudkých či déletrvajících deštích, kdy by voda tekoucí erozní strží mohla obsahovat znečištění z odpadní vody žalovaných, ale jednalo by se o tak silné naředění, v jehož důsledku by ani v takovém případě k poškození žalobcových pozemků nedošlo“.

Žalobci neprokázali, že by voda z pozemku žalobců na jejich pozemek vůbec vnikala, bylo jen zjištěno, že „není vyloučeno“, že se tak za určité situace může stát. Jde tedy o budoucí možnou imisi.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v názoru, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu jen tam, kde neoprávněné rušení trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Nejvyšší soud vyslovil, že tyto závěry jsou použitelné rovněž pro ustanovení o. z., a tedy nutně i pro ustanovení o. z., které představuje pouze zvláštní případ negatorní žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. ). Ostatně již v poměrech , („obč. zák.“), Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. , konstatoval, že podle obč. zák., částečně obdobného o. z., se nelze domáhat ochrany proti budoucím možným imisím; žalobě by bylo možné vyhovět jen v případě, že by žalobce tvrdil a prokázal skutkové okolnosti předvídané v obč. zák. (nyní o. z.), tedy vážné ohrožení hrozící újmou; to zjištěno nebylo. Tomu by ovšem musel odpovídat i žalobní návrh, požadující uložení konkrétního „vhodného a přiměřeného opatření“ k odstranění hrozící újmy.

Na základě zjištěného skutkového stavu tak žalobě nebylo možno vyhovět. Úvaha odvolacího soudu o tom, že by šlo o nepřímé imise tak byla zjevně nadbytečná, na řešení této otázky rozhodnutí nespočívá a bez ohledu na správnost či nesprávnost této úvahy není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 4. 2023

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu