Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3416/2022

22 Cdo 3416/2022-142

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. P.,narozeného XY, bytemve XY,zastoupeného JUDr. Petrem Lopatou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3,Husinecká 1024/11a,o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2022, č. j. -121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. -97, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 36 m

2

a pozemku par. č. XY, který vznikl sloučením dílu „a“ o výměře 32 m

2

, který byl oddělen z pozemku parc. č. XY a dílu „b“ o výměře 41 m

2

, který byl oddělen z pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, okres XY, které jsou označeny geometrickým plánem J. R. ze dne 7. 5. 2019, číslo 80/2019, PGP-572/2019, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. -121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Ve věci jde o toto: Prarodiče žalobce vlastnili od roku 1954 dům č. p. XY se stavební parcelou č. XY v k. ú. XY. V roce 1999 tyto nemovitosti darovala žalobci jeho babička. Žalobce se ujal držby pozemku v hranicích oplocení, které bylo podle znaleckého zjištění z roku 1999 na místě 34 let, žalobce znal poměry v místě od dětství. V roce 2010 žalobce zjistil, že k jeho pozemku st. p. č. XY jsou připloceny části pozemků žalovaného. Soudy přisvědčily žalobci, že sporné pozemky vydržel podle , („obč. zák.“). Odvolací soud k tomu mimo jiné uvedl: „Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce pozemky nabyl darem od své babičky, a to v rozsahu, jak je užívala ona a jak je sám znal od dětství. K tomu je třeba uvést, že z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy mu věc za úplatu prodá cizí osoba, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déle trvající držby… Ani okolnost, že žalobce se chopil pozemků o výměře o 109 m2, tedy o 60,2 % větší než byla skutečně vlastněná rozloha, nemůže vést sama o sobě k závěru, že nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem celého drženého a oploceného celku. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že kromě toho, že rozlohu pozemků nabyl darem od babičky, byly pozemky v užívaném rozsahu oploceny celá desetiletí stejně a rozsah takového užívání se jeví i odpovídající místním poměrům, resp. situaci v terénu… Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považuje za důležité i to, že žalobcem užívané části pozemků jsou velmi malé výměry, a stát ani nájemci pozemků, kteří by dle nájemních smluv měli užívat pronajaté pozemky ve větším rozsahu, než fakticky činí, se žalobcem držených částí pozemků nikdy nedomáhali. To svědčí o tom, že ani oni nepředpokládali, že předmětem žalobcovy držby jsou části pozemků, na nichž by měli hospodařit oni. Pokud žalovaný vytýká, že žalobce pracuje jako stavební technik a je schopen pracovat s geometrickými plány, ztotožňuje se odvolací soud s tím, že žalobce má odborné kvality k odhadnutí výměry pozemku, ovšem v přezkoumávané věci k tomu neměl důvod zejména s ohledem na okolnosti nabytí předávaných pozemků od prarodiče“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o , („ “), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej a 2 , ].

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že soudy se při posouzení otázky vydržení odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. “ a od „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. “; nekonkretizuje však, v čem by odchýlení mělo spočívat, v dalším textu polemizuje se závěry soudů o dobré víře žalobce. Uvedená rozhodnutí se zabývala obecným vymezením oprávněné držby jako podmínky vydržení; z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. (a podobně z druhého uvedeného rozhodnutí) se podává, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, může v dovolacím řízení zpochybnit jen, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud pak řešil případy vydržení tzv. připloceného pozemku, resp. pozemku, jehož držby se nabyvatel chopil spolu s pozemkem nabytým; o takový případ jde i v této věci. K otázce velikosti nabytého pozemku a pozemku sousedícího (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , kde judikoval, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , vyslovil, že ve prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, a jeden z nich je zastavěný.

O stejný případ jde i v této věci; úvaha odvolacího soudu i soudu prvního stupně o dobré víře a vydržení tak není zjevně nepřiměřená a není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka též zpochybňuje skutkové zjištění, že nebylo prokázáno, že by se žalobce dozvěděl o nesouladu držby a vlastnických hranic před uplynutím vydržecí doby. K tomu se uvádí:

Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v

Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na právních otázkách, při jejichž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalované podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 5. 2023

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu