Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2229/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1. Jiřího Maška, 2. MUDr. Aleny Maškové, zastoupených Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 9. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Stěžovatelé sice do petitu ústavní stížnosti nezahrnuli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti (ve smyslu závěrů rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice) je však zřejmé, že své podání směřují rovněž proti jeho rozhodnutí, jako soudu dovolacího.

Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali zrušení "usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. o schválení smíru". K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Důvodem neplatnosti soudního smíru měl být rozpor s hmotným právem, spočívající dle stěžovatelů v tom, že směnná smlouva (mezi nimi a žalovanými) byla uzavřena na základě chybně vypracovaného geometrického plánu, v důsledku čehož se dle této směnné smlouvy měli žalovaní ve prospěch stěžovatelů vzdát části pozemku, jež byla ve skutečnosti (již dříve) ve vlastnictví stěžovatelů.

Stěžovatelé soudům první a druhé instance vytýkají, že své závěry založily výlučně na znaleckých posudcích, čímž zcela rezignovaly na vlastní úsudek. S odkazem na závěry nálezu

sp. zn.

se proto domnívají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť se obecné soudy řádně nezabývaly veškerými podstatnými skutečnostmi, jež vyšly v řízení najevo. V této souvislosti navíc stěžovatelé poukazují na podjatost znalců, kteří všichni působí (nebo působili) na stejném pracovišti, pročež jsou vzájemně kolegiální a nerozporují si navzájem svoje znalecké závěry.

Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že se meritorně vůbec nezabýval jejich dovoláním, čímž jim fakticky odepřel spravedlnost.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 8. 2015 stěžovatelé dále připomínají, že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení místního ohledání, při němž by znalci mohli být konfrontováni se svými závěry; uvedli též, že mají "nově" k dispozici geometrický plán ze dne 23. 1. 2015, který prokazuje nesprávnost ve věci vypracovaných znaleckých posudků.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Novelou , provedenou , bylo jeho ustanovení doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti, jejíž podstatou je tvrzení stěžovatelů, že se nalézací a odvolací soud jejich žalobou řádně nezabývaly, jestliže vyšly ze závěrů ve věci provedených znaleckých posudků, jež bez dalšího toliko převzaly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že soudy první a druhé instance - oproti očekávání stěžovatelů - v žádném případě nekriticky nepřevzaly závěry znalců (a tedy nerezignovaly na vlastní úsudek), nýbrž jejich závěry hodnotily zcela v souladu s požadavky, vtělenými do ustanovení (srov. str. 5 rozsudku obvodního soudu a str. 7 rozsudku městského soudu). Odkaz stěžovatelů na výše uvedený nález Ústavního soudu proto není případný.

Námitka údajné podjatosti znalců není v řízení o ústavní stížnosti přípustná, jestliže z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by ji stěžovatelé v předchozím řízení vznesli (přičemž v ústavní stížnosti ani nenamítají, že by napadená rozhodnutí byla zatížena rovněž vadou, spočívající právě v nevypořádání se s touto námitkou).

Důvody, pro které obecné soudy neprovedly v řízení důkaz ohledáním na místě (ve smyslu ustanovení ), potom vyplývají z odůvodnění odvolacího soudu na str. 7 napadeného rozsudku; Ústavní soud proto ani v tomto ohledu žádné porušení procesních práv stěžovatelů nespatřuje.

Pokud konečně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nedůvodně odmítl meritorně posoudit jejich dovolání, postačí připomenout, že předpokladem věcné projednatelnosti tohoto mimořádného opravného prostředku je jeho přípustnost, přičemž dovolatelé jsou povinni v dovolání uvést, v čem konkrétně přípustnost dovolání spatřují. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je však zjevné, že stěžovatelé této své procesní povinnosti nedostáli, neboť nikterak nekonkretizovali právní otázku, jež "dosud nebyla dovolacím soudem řešena"; o jakou konkrétní právní otázku se má jednat, ostatně nevyplývá ani z projednávané ústavní stížnosti. Stěžovateli tvrzené denegationis iustitiae se tak v postupu dovolacího soudu nepodává.

Pouze nad rámec je pak namístě ještě připomenout, že stěžovateli indikovaný - nový - důkaz v podobě geometrického plánu ze dne 23. 1. 2015 nemůže - bez ohledu na svůj obsah - zakládat protiústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.

Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelům zásah do jejich základních práv doložit nepodařilo. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Postačí tak závěrem pouze zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je akceptovatelný.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu