Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1160/2022

-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. P., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňko, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 452 72 956, o zaplacení 709.137,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. -161, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. -102, zamítl žalobu o zaplacení částky 709.137,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 30. 9. 2010 smlouvu o životním pojištění DIAMANT č. 57492080-12, s počátkem pojištění 1. 10. 2010 na pojistnou dobu 15 let, tj. do 30. 9. 2025. Smluvní vztah se mimo smlouvy řídil Všeobecnými pojistnými podmínkami úrazového pojištění ŽP-VPP-DIM-0001 (dále jen „VPP“) a doplňkovými pojistnými podmínkami ŽP-VPP-DIM-0002 (dále jen „DPP“). Vedle životního pojištění, z něhož není žalobou uplatňován žádný nárok, bylo sjednáno rovněž úrazové pojištění (mimo jiné) pro pojištění trvalých následků úrazu s progresivním plněním a pojistnou částkou 2.000.000,- Kč. Dne 22. 10. 2012 žalobce utrpěl úraz pravého kolena, přičemž dne 14. 4. 2016 u žalované uplatnil požadavek na zaplacení částky připadající na trvalé následky úrazu. Žalobci byla provedena totální endoprotéza pravého kolenního kloubu 26. 2. 2016. Poskytnout pojistné plnění v rozsahu žalované částky 709.137,- Kč žalovaná odmítla, neboť podle jejího přesvědčení je právo žalobce v tomto rozsahu promlčeno; pojištění zaniklo výpovědí žalobce ze dne 18. 4. 2017 ke dni 19. 6. 2017. Soud prvního stupně podle , , zákona č , (dále jen „o. z.“), a 3, , o pojistné smlouvě, podle a 3 VPP, podle bodu 4.2 DPP a , (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že právo žalobce je promlčeno. Promlčecí lhůta začala běžet rok po pojistné události, tj. dnem 22. 10. 2013 a skončila 22. 10. 2016, přičemž žalobce uplatnil požadavek až žalobou doručenou soudu dne 17. 1. 2017, tedy opožděně.

Rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. -161, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že při posuzování počátku běhu promlčecí lhůty je určující pojistnou událostí žalobcův úraz a nikoliv jeho následky. Podle odvolacího soudu žalobci nic nebránilo v tom, aby požadavek na vyšší pojistné plnění uplatnil u soudu po dobu běhu promlčecí lhůty (tj. do 22. 10. 2016) ihned poté, co jej žalovaná informovala dopisem ze dne 11. 5. 2016, že jeho požadavek poskytnout další pojistné plnění odmítá. Poúrazový zdravotní stav žalobce se ustálil po provedení totální endoprotézy dne 26. 2. 2016, k čemuž ovšem došlo až po třech letech od úrazu, což znamená, že stav po 22. 10. 2015 mu nemohl založit žádné právo na pojistné plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, a to počátku běhu promlčecí lhůty práva na pojistné plnění z úrazového pojištění, konkrétně nároku na pojistné plnění za trvalé následky úrazu, která sice již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena, avšak nyní má být posouzena dovolacím soudem opětovně, ale jinak. Podle jeho přesvědčení by otázka počátku běhu promlčecí lhůty práva spotřebitele na pojistné plnění z úrazového pojištění v případě, kdy formulářové pojistné podmínky definují pojistnou událost jako úraz a zároveň posouvají okamžik určení rozsahu trvalých následků k okamžiku jejich ustálení, případně do doby 3 let od úrazu, měla být vyřešena Nejvyšším soudem jinak, než v usneseních ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. . Podle dovolatele v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud nevzal v úvahu specifickou povahu trvalých následků spočívající v procesu jejich postupného ustálení nebo postupného vzniku, když pro trvalé následky je typické, že vznikají až s odstupem času. Uvedená rozhodnutí nadto dovolatel považuje za rozporná s právem na ochranu spotřebitele. Podle něj nelze v případě úrazového pojištění trvalých následků spotřebitele, kdy je vznik nároku na pojistné plnění odvislý od jejich ustálení, považovat za pojistnou událost úraz, přestože to tak bylo mezi účastníky řízení sjednáno.Opačný závěr by znamenal, že v případě neustálení trvalých následků do jednoho roku od úrazu by promlčecí doba spotřebiteli, jakožto slabší smluvní straně, začala běžet ještě před tím, než by mu nárok na pojistné plnění vůbec vznikl. Spotřebiteli by tak plynula promlčecí doba již ve chvíli, kdy by neměl objektivní možnost žalovat svůj nárok u soudu. Přijetí tohoto závěru je podle dovolatele v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, jakož i smyslem a účelem ustanovení zákona o pojistné smlouvě.Má proto za to, že okamžik, k němuž se určuje rozsah trvalých následků, musí být i počátečním bodem, od něhož začne běžet promlčecí lhůta.Je přesvědčen, že závěry citovaných rozhodnutí, aplikovaných na právní poměry nyní souzené věci, jsou nesprávné, neboť přehlíží 3 klíčové faktory: nerovnost postavení stran smluvního pojistného vztahu a s ní související ochranu pojištěnce jakožto spotřebitele, povahu trvalých následků a proces jejich ustalování, a v neposlední řadě teleologii ustanovení zákona o pojistné smlouvě. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dal za pravdu žalované, která se dovolávala striktně jazykového výkladu zákona o pojistné smlouvě a judikatury Nejvyššího soudu představované jeho shora citovanými dvěma usneseními.Tento jazykový a formalistický výklad jde proti ratio legis zákona o pojistné smlouvě a je v rozporu s výkladovými pravidly vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. , nebo ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. ). Podle dovolatele existuje i rozpor v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu při řešení otázky promlčení práv ze smluvního pojistného plnění z titulu trvalých následků úrazu. Tento názorový konflikt spatřuje v závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. , ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , s jeho novějšími rozhodnutími, představovanými usneseními ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. . S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.

Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Dovolání není přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal důvod proto, aby byla formulovaná otázka hmotného práva vyřešena jinak, než jak byla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Podle § 8 zákona o pojistné smlouvě, ve znění platném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění, za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události.

Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci konvenuje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2008 (dále jen „Sbírka“), rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. , a též s usneseními ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. (dostupnými na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz), podle níž pro běh tříleté promlčecí lhůty (doby), která počíná podle § 8 zákona o pojistné smlouvě běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost vymezili účastníci v pojistné smlouvě. V nyní souzené věci si účastníci dohodli, že pojistnou událostí je úraz pojištěného (srov. čl. 11 odst. 3 VPP, které jsou součástí pojistné smlouvy). Běh promlčecí lhůty (doby) práva na pojistné plnění ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu a ve smyslu § 8 zákona o pojistné smlouvě, začal plynout za 1 rok po vzniku pojistné události (samotného úrazu), nikoliv od okamžiku vzniku trvalých zdravotních následků, jak se žalobce nesprávně domnívá. Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, uplatnil-li jej u soudu až 17. 1. 2017, přičemž k úrazu došlo 22. 10. 2012.

Nejvyšší soud nemá důvod měnit ustálenou rozhodovací praxi, která dovozuje, že pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle § 8 zákona o pojistné smlouvě běžet rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost účastníci vymezili v pojistné smlouvě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. ).

Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž měl v obdobné věci rozhodnout Nejvyšší soud odlišně, jedná se o rozhodnutí vztahující se k předešlé právní úpravě, či k úpravě nároku uplatněného z titulu náhrady škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. , publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jejichž závěry nelze na řešení otázky běhu promlčecí doby aplikovat. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyložil smluvní ujednání účastníků s ohledem na zcela určité ustanovení § 8 zákona o pojistné smlouvě v otázce počátku běhu promlčecí doby práva na pojistné plnění.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit výtka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevypořádal-li se se všemi jeho námitkami; nejedná se o otázku procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Namítané vady řízení neodpovídají kritériím stanoveným v ; přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. – dostupné na webových stránkách - www.nsoud.cz). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věty druhé ).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Protože žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů, byla jí přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. ), ve výši 300,- Kč [, 2 a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Václav Duda

předseda senátu