Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 819/2023

28 Cdo 819/2023-156

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, proti žalované: Chemagroup s. r. o., IČO 64789071, se sídlem v Náchodě-Bražci, V Náměrkách 101, o 129 992,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. prosince 2022, č. j. -143, takto:

I. Dovolání seodmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. -143, rozsudek Okresního soudu v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 8. 2022, č. j. -110, zrušil v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 76 284,18 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej v části uvedeného výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 53 707,88 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části daný výrok změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku. Měla za to, že ji odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. , a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. .

3. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. V soudní praxi je bezdůvodné obohacení pojímáno jako závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. ; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení a následujících , , účinného od 1. 1. 2014 – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ).

5. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se dále prosadil závěr, dle nějž jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Domáhá-li se tedy vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí tak dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí přitom soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. ).

6. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobkyně, vyhovujíc tím povinnosti uložené jí pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2015, č. j. -204, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, č. j. -224, posléze zrušenými rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zaplatila dovolatelce dne 26. 4. 2016 částku 129 992,06 Kč, ačkoliv jí v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry – z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, včetně příslušenství – dlužila toliko 76 284,18 Kč (viz odstavce 15 a 16 odůvodnění – na zrušující rozhodnutí dovolacího soudu navazujícího – pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. -447, jímž byla žaloba zamítnuta; k významu odůvodnění zamítavého rozsudku v poměrech řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo posléze odklizeno, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. ), dovodil, že se dovolatelka v důsledku zrušení pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2015, č. j. -204, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, č. j. -224, na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku 53 707,88 Kč s příslušenstvím (129 992,06 Kč – 76 284,18 Kč), jejíž úhrada skutečným hmotněprávním poměrům nekorespondovala, nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezprotivil.

7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou ( ). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první ), jako nepřípustné odmítl podle ustanovení

8. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 4. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu