Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2716/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti společnosti JH BUS s.r.o., IČ 260 39 702, se sídlem Jiráskovo předměstí 935, Jindřichův Hradec, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, AK Kříženecký & partneři, s.r.o., Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2015 č. j. -156 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 2. 2015 č. j. -133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 6 ], brojila stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným pravomocným rozsudkům a tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "). Současně byla porušena zásada, že státní moc může být uplatňována pouze způsoby a v mezích, které stanoví zákon, pozitivně právně zakotvená v y (dále jen " ") a v y.

2. Stěžovatelka zejména namítá, že jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 020 Kč s přísl. jako náhrada škody a náklady řízení, aniž by byl prokázán obsah zavazadla, který se během přepravy ztratil. Pochybení civilních soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že nikterak nezohlednily platný právní předpis, a to vyhlášku Ministerstva dopravy a spojů č. , o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu (dále jen " "), a to i přesto, že stěžovatelka na něj poukazovala. Odvolací soud pouze poukázal na skutečnost, že použití ustanovení nemůže vyloučit ustanovení přepravního řádu. Soudní řízení nebylo spravedlivé a bylo zatíženo zásadními vadami, a to především, že soud nerozhodl usnesením o neprovedení navržených důkazů a ani v odůvodnění rozhodnutí se řádně s důkazními návrhy nevypořádal. Rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud změnil pro chybu ve výpočtu v rozhodnutí soudu prvního stupně, ale v rozporu s ustanovením nevzal v úvahu, že zde došlo k chybě v právním posouzení věci a nezohlednil výsledek řízení.

3. Stěžovatelka se dovolává kasačního zásahu Ústavního soudu, neboť tvrdí, že je naprosto nepřípustné, aby soud ve svém rozhodování zcela pominul platný právní předpis, který se váže k předmětnému sporu.

4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

6. Podle ustanovení , musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

8. Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky ohledně porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle y a překročení pravomoci orgánu státní moci právně zakotvené v y a v y.

9. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a to obsah ztraceného zavazadla. Předmětem řízení u civilních soudů byl typický občanskoprávní spor o náhradu škody způsobenou při přepravě autobusem, který provozovala stěžovatelka. Osobní věci žalobkyně, tak jak je specifikovala, byly oceněny znaleckým posudkem. Žalobkyně cestovala autobusem stěžovatelky, uhradila jízdné a to i za přepravu svého zavazadla, které bylo přepravováno v zavazadlovém prostoru. V průběhu jízdy zavazadlo vypadlo a bezprostředně bylo odcizeno. Obsah zavazadla byl zdůvodněn žalobkyní, potvrzen svědkem a hodnota byla stanovena znaleckým posudkem. Nalézací i odvolací soud na základě skutkových zjištění dospěly ke shodným závěrům souladným s judikaturou. Z pouhé skutečnosti, že soudy důkaznímu návrhu stěžovatelky nevyhověly a nepřisvědčily jejímu právnímu názoru, že měl být aplikován , nelze dovozovat nesprávnost napadených rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces totiž nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by mělo zaručovat úspěch v konkrétním sporu. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do u a Úmluvou chráněného základního práva (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 12. 2010 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Ústavní soud dále uvádí, že nemá výhrady k postupu civilních soudů, které se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dospěly ke shora nastíněným závěrům.

11. Stěžovatelka dále nesouhlasila se způsobem, jakým civilní soudy aplikovaly při rozhodování o nákladech řízení ustanovení a odst. 3 Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 11. 1999, usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 5. 1998, usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 2. 2003, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2005, nález

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159),]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.

12. Dle ustanovení platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávané věci žalobkyně doložila hodnotu ztracených osobních věcí i účetními doklady, soud proto ustanovil znalce, který výši škody stanovil právě s ohledem na jejich časovou hodnotu. Na základě tohoto znaleckého posudku soud shledal žalobu co do částky 25 020 Kč důvodnou, a ohledně zbylých 13 293 Kč žalobu zamítl. Podle účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náleží náhrada účelně vynaložených nákladů, proto odvolací soud zavázal stěžovatelku nahradit žalobkyni náklady řízení.

13. Takto řádně odůvodněný závěr je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V projednávaném případě nelze tedy dovodit, že by soudem podaný výklad ustanovení byl výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně, který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou stěžovatelky s rozhodnutím civilních soudů.

14. Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Pouze na okraj dodává, že pokud se stěžovatelka dovolává přednostní aplikace vyhlášky Ministerstva dopravy č. , o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, pomíjí ustanovení y, podle něhož není obecný soud při rozhodování vázán podzákonným předpisem.

15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu