Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2970/2022

20 Cdo 2970/2022-128

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Mgr. Jiřího Ostravského, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, identifikační číslo osoby 66248299, insolvenčního správce úpadce J. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti povinnému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze, Velkopřevorské náměstí 644/1a, pro 6 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2022, č. j. -95, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

1) Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ či „insolvenční soud“) usnesením ze dne 3. 5. 2022, č. j. -95, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 27. 1. 2022, č. j. -47, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 10. 8. 2021 na zastavení exekuce vedené pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Janou Jarkovou, Exekutorský úřad Zlín (dále „soudní exekutorka“), pod sp. zn. 207 EX 1960/21 pro vymožení peněžitého plnění ve výši 6 760 000 Kč s příslušenstvím podle pravomocného rozsudku okresního soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. -122 (dále „exekuční titul“).

2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinný z pozice věřitele uzavřel dne 9. 10. 2007 s dlužníky J. H. (viz další identifikační údaje uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí; dále též „úpadce“) a I. H. smlouvu o půjčce, podle které se povinný oproti celkovému splacení dlužné částky včetně ujednaného úroku ke dni 31. 12. 2009 zavázal půjčit dlužníkům částku ve výši 11 600 000 Kč určenou na koupi nemovitých věcí, a to pozemku č. parc. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, a pozemku č. parc. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“), k nimž bylo následně (3. 1. 2008) zřízeno za účelem zajištění pohledávky vyplývající ze smlouvy o půjčce smluvní zástavní právo. Povinný jakožto zástavní věřitel přihlásil do exekuce zahájené a prodejem nemovitých věcí vedené ve prospěch oprávněné Československé obchodní banky, a. s. (identifikační číslo osoby 00001350), proti zástavním dlužníkům (tehdy povinným) u soudního exekutora Mgr. Stanislava Moláka, Exekutorský úřad Havlíčkův Brod (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 050 EX 58/16 své pohledávky ve výši 11 705 880 Kč (jako jistinu) a 1 268 239,94 Kč (jako dlužné úroky) postupem podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Usnesením soudního exekutora ze dne 19. 9. 2017, č. j. 050 EX 58/16-590 (s právní mocí ke dni 10. 10. 2017), byl povinnému udělen příklep na vydražených nemovitých věcech za nejvyšší podání ve výši 10 140 000 Kč. Soudní exekutor v dané souvislosti vyzval povinného k doplacení částky 3 130 000 Kč k dosud složené dražební jistotě ve výši 250 000 Kč, čímž by byla uhrazena částka ve výši 3 380 000 Kč odpovídající jedné třetině nejvyššího podání, umožňující osvobození vydražitele podle věty druhé od povinnosti zaplatit zbylé dvě třetiny nejvyššího podání, a to s ohledem na předpoklad, že dojde k uspokojení pohledávky vydražitele v rozvrhovém usnesení. Povinný byl následně po doplacení stanovené částky od povinnosti zaplatit dvě třetiny nejvyššího podání osvobozen a s právními účinky ke dni 17. 10. 2017 byl zapsán jako vlastník nemovitých věcí do katastru nemovitostí. Rozvrhové usnesení nicméně soudní exekutor nemohl vydat, neboť dne 26. 10. 2017 bylo u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. XY zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku J. H. a dne 27. 2. 2018 vydal insolvenční soud pod č. j. -18 usnesení o úpadku dlužníka spojené s prohlášením konkursu. Usnesením ze dne 6. 3. 2018, č. j. 050 EX 58/16-705, soudní exekutor odečetl z vymoženého plnění ve výši 3 380 000 Kč vlastní pohledávku na nákladech exekuce ve výši 1 180 058,55 Kč a zbytek vymoženého plnění ve výši 2 199 941,45 Kč vydal insolvenčnímu správci Mgr. Jiřímu Ostravskému do majetkové podstaty úpadce. Na základě již znamenaného exekučního titulu byla povinnému uložena povinnost zaplatit do majetkové podstaty úpadce částku odpovídající jím dosud neuhrazené části nejvyššího podání, k jejímuž vymožení okresní soud dne 29. 7. 2021 pod č. j. -13 pověřil shora jmenovanou soudní exekutorku. Dne 10. 8. 2021 povinný navrhl zastavení exekuce podle s ohledem na skutečnost, že dne 23. 6. 2021 započetl proti exekvované pohledávce vlastní pohledávku ve výši 11 600 000 Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce a vyčíslený smluvní úrok ve výši 2 536 063,26 Kč.

3) Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že pověřená soudní exekutorka nepochybila, jestliže povinnému nezaslala pověření k vedení exekuce podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), které není soudním rozhodnutím a účastníkům řízení se proto nedoručuje, rovněž jestliže nezastavila exekuci jen pro zaplacení nákladů nalézacího řízení, pro jejichž vymožení nebyla exekuce ani nařízena, a nenalezla-li zákonný důvod pro přerušení exekuce podle ex. řádu. Ani námitka započtení nemohla být důvodem pro zastavení exekuce vzhledem k oprávněným úspěšně uplatněné námitce promlčení, jelikož s ohledem na ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), bylo právo povinného promlčeno po uplynutí tříleté promlčecí lhůty počítané ode dne splatnosti jeho pohledávky (tj. od 31. 12. 2009), přičemž exekvovaná pohledávka oprávněného z titulu doplacení nejvyššího podání „vznikla v roce 2017“.

4) Předložil-li povinný až v rámci odvolacího řízení dodatek smlouvy o půjčce ze dne 12. 3. 2014 (dále „dodatek ke smlouvě“ či „dodatek“), na jehož základě mělo dojít k odkladu splatnosti mj. i započítávané pohledávky nejpozději do 31. 12. 2018, nejedná se o právní úkon odpovídající privativní novaci podle § 570 obč. zák., slučující všechny v dodatku ke smlouvě naznačené dohody do smlouvy jediné. Nic takového nevyplývá ani z jazykového vyjádření smlouvy a ani z následného chování povinného, který přihlašoval povinný do exekučního i insolvenčního řízení (viz výše) vždy pohledávku vyplývající přímo ze smlouvy o půjčce, nikoli z dodatku ke smlouvě. Nejedná se rovněž o právní úkon určitý, není-li z písemného vyjádření dodatku ke smlouvě patrné, „jaké konkrétní smlouvy či smluv o půjčce uzavřených mezi účastníky se dotýká“, a jakým způsobem se plnění projeví vůči konkrétnímu dluhu zástavních dlužníků. Zjištěný nedostatek přitom nelze odstranit ani výkladem podle § 35 obč. zák., neboť „nárok povinného ze smlouvy o půjčce by bez jakéhokoliv splacení (jistina 11 600 000 K č a 2 754 000 Kč kapitalizovaný úrok) či při částečném splacení sám o sobě převyšoval v dodatku kapitalizovanou částku 13 344 120 Kč“. Ani v přihláškách do insolvenčního řízení povinný změnu splatnosti pohledávek neuváděl. Na dodatek ke smlouvě je třeba z výše uvedených důvodů pohlížet jako na právní úkon absolutně neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák., na jehož základě tudíž nemohla být odložena splatnost povinným započítávané pohledávky, která nemohla být coby promlčená započtena proti exekvované pohledávce.

5) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí nerespektuje zásady vyplývající z právních předpisů i ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to především zásadu autonomie smluvní vůle účastníků právního vztahu, prioritu výkladu smluv, jež nezakládá jejich neplatnost, jakož i oddělitelnost jednotlivých smluvních ujednání a samostatné posouzení jejich platnosti“.

6) Podle názoru dovolatele měl odvolací soud přihlédnout k nálezům Ústavního soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. , ze dne 15. února 2021, sp. zn. , ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. , a ze dne 6. března 2020, sp. zn. , podle nichž je vždy třeba přistoupit k výkladu smluvního ujednání upřednostňujícího jeho platnost, zásadu autonomie vůle a právo svobodného jednání, a zhodnotit proto dodatek ke smlouvě o půjčce jako platný právní úkon, a to alespoň v rozsahu ujednání o prodloužení doby splatnosti započítávané pohledávky do 31. 12. 2018. Ujednání je oddělitelné od ostatních částí dodatku smlouvy, které samostatně obstojí i za předpokladu neurčitosti ujednání zbylých, což argumentačně odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. , rozsudkem ze dne 12. února 2020, sp. zn. , či rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. ). „Odvolací soud se oddělitelností ujednání o době splatnosti od ostatních částí předmětného dodatku vůbec nezbýval, a na závěru o neurčitém vymezení zůstatků dluhu z jednotlivých půjček (který byl vymezen jednou částkou) dovodil i neplatnost sjednané doby splatnosti, aniž by tato doba byla jakkoli stanovena nejasně nebo neurčitě“. Odvolací soud též odmítl dodatek ke smlouvě posoudit jako tzv. privativní novaci, ačkoli s ohledem na názor přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. , by bylo takové hodnocení možné. Odvolací soud se nezabýval ani vůlí účastníků smluvního vztahu, zamítl-li doplnění dokazování výslechem svědka J. H., který byl účastníkem smlouvy, jakož i výslechem svědka T. N., který „dodatek připravil“.

7) Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání povinného rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení ( ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl bez jednání (srov. ) k závěru, že dovolání je pro řešení otázky výkladu smlouvy - s upřednostněním výkladu vedoucímu k platnosti smluvního ujednání - přípustné ( ) a zároveň i opodstatněné.

8) Dovolací soud ve svých následujících úvahách týkajících se výkladu smluvního ujednání vycházel z právní úpravy obč. zák. rozhodné pro dodatek ke smlouvě o půjčce, který sice byl sjednán dne 12. 3. 2014, avšak samotná smlouva o půjčce byla uzavřena před 1. 1. 2014 (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021, sp. zn. ).

9) Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

10) Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

11) Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

12) Rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena na obecném, právní teorii odpovídajícím východisku, že projev vůle je neurčitý s následkem neplatnosti právního úkonu, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačným zůstává jeho věcný obsah. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 35/2001 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. ).

13) Judikatura vztažená k právní úpravě obč. zák. plně akcentovala význam skutečné vůle smluvních stran (tak je ostatně nezbytné nahlížet i na právní jednání v režimu , , ve znění účinném od 1. 1. 2014). Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , uzavřel, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Krom toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2021, sp. zn. ).

14) Rovněž Ústavní soud v rámci ochrany ústavně garantovaných základních práv zdůraznil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ).

15) Judikatura dovolacího soudu dospěla konzistentně k tomu, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je možno učinit pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. Je-li současně mnohokrát potvrzeným základním principem výkladu smluv priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před výkladem opačným, je namístě, aby soudy uvedený princip také náležitě aplikovaly. Jsou-li proto ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. , a v něm dále citovaná rozhodnutí).

16) V poměrech posuzované věci je zcela zřejmé, že odvolací soud rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu důsledně nerespektoval, přijal-li nedostatečně přesvědčivý závěr ohledně neurčitosti uzavřeného dodatku ke smlouvě, aniž by blíže zjišťoval skutečnou vůli smluvních stran v okamžiku uzavírání tohoto dodatku. Neměl-li totiž odvolací soud z pouhého textu dodatku za dostatečně podložené, „jakých konkrétních smluv“ se má dodatek týkat či jakým způsobem se případné plnění mělo projevit vůči konkrétnímu dluhu zástavních dlužníků, a neposuzoval-li ani blíže, z jakého důvodu „dopady tohoto dodatku na své uplatňované nároky nezohledňoval v průběhu následných let ani sám povinný“, bylo jeho povinností (v souladu s rozhodovací praxí vyšších soudů) odstranit uvedené pochybnosti použitím citovaných výkladových pravidel a za tímto účelem provést potřebné dokazování (primárně výslechem smluvních stran). Při odstranění pochybností ohledně konkretizace těch smluv, na něž měl podle vůle smluvních stran dodatek v okamžiku uzavírání dopadat, by totiž bylo možno alespoň na odklad termínu splatnosti započítávané pohledávky pohlížet jako na ujednání dostatečně určité. Odvolací soud se však spokojil s jednoduchým hodnocením dodatku jako neplatného, a to ve všech jeho částech, čímž na aktivní zjištění obsahu smluvních ujednání rezignoval, v důsledku čehož pominul další obecné kritérium, podle něhož neplatnost části smluvního ujednání sama o sobě neplatnost celého právního úkonu nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/2020 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. ).

17) Nejvyšší soud proto, nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, napadené usnesení odvolacího soudu ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 věta první ), v němž odvolací soud učiní řádný a úplný výklad uzavřeného dodatku, k čemuž vyslechne účastníky smlouvy (dodatku) a provede i další potřebné důkazy, např. výslechem povinným navrženého svědka N. Teprve poté lze učinit náležitý závěr ohledně platnosti či účinnosti dovolatelem namítaného zápočtu, a to i s přihlédnutím k probíhajícímu insolvenčnímu řízení. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán ( část věty první za středníkem ).

18) O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 3. 2023

JUDr. Aleš Zezula předseda senátu