Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 853/2023

30 Cdo 853/2023-111

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 190 002 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2021, č. j. -39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. -54, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, č. j. -101, takto:

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2021, č. j. -39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 153,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 25. 12. 2020 do zaplacení a dále z částky 30 000 Kč od 25. 12. 2020 do 27. 1. 2021 (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 177 848,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 12. 2020 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. -54, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, č. j. -101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se po žalované původně domáhal zaplacení částky 220 002 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). V průběhu řízení uhradila žalovaná žalobci dne 27. 1. 2021 na tento nárok částku 30 000 Kč, soud prvního stupně tedy na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 30 000 Kč usnesením ze dne 3. 3. 2021, č. j. -32, zastavil. Předmětem řízení zůstala částka 190 002 Kč s příslušenstvím.

Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu ve všech jejich výrocích napadl žalobce včasným dovoláním.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII ), dále jen „ “.

Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. ). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle ve spojení s větou první zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud jde o dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, odmítl je Nejvyšší soud podle a 3 věty první a z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobci částku 12 153,33 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle věty první a odmítl.

Dále není dovolání žalobce přípustné ani v části směřující proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jednak tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle a dále jeho přípustností dle

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ).

Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s d (dále jen „ “), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.

Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. , b. 16.

Žalobce v dovolání výslovně nevymezil žádnou právní otázku, kterou požaduje dovolacím soudem vyřešit, a po citaci pouze konstatoval, že dovolací důvod spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a dále řešil právní otázku v rozporu s procesním právem. Současně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , podle kterého může porušení ústavně zaručených základních práv a svobod představovat dovolací důvod, a tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení v přiměřené lhůtě zakotvené v y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce tudíž v této části dovolání řádně nevymezil ani dovolací důvod, tedy právní otázku, která by měla být v dovolacím řízení řešena, ani předpoklady její přípustnosti, jak jsou vymezené v , navíc dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání vzájemně zaměnil. V tomto rozsahu je tedy dovolání vadné. Stejně tak je dovolání vadné i ohledně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho základních práv, neboť zásah do základních práv dovolatele sice může i dle žalobcem citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v V tomto rozsahu tedy dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované a je tudíž vadné.

Zbývající část dovolání je převážně pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalobce domáhá přezkumu správnosti posouzení kritéria významu posuzovaného řízení, v jehož rámci se měl odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , dopustit nepřípustného aktivizmu při závěru o nižším významu řízení pro žalobce, a dále otázky výše přiměřeného zadostiučinění, kterou nepovažoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. , za spravedlivou.

Přípustnost dovolání dle nezakládá námitka žalobce ohledně posouzení kritéria významu řízení [ , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“], neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že význam řízení je limitován tím, co bylo pro žalobce v posuzovaném řízení v sázce, tedy tím, jaká částka včetně příslušenství byla předmětem posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. ). V tomto směru se pak odvolací soud (ani soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) nedopustil nepřípustného aktivizmu, neboť námitku poukazující na výši předmětu posuzovaného řízení ve vztahu k výši požadovaného zadostiučinění vznesla žalovaná již ve svém prvním vyjádření ve věci ze dne 16. 2. 2021 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. ).

Pokud žalobce nesouhlasil s výší přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. ). Z těchto důvodů se rozsudek odvolacího soudu nemohl ocitnout ani v rozporu s žalobcem zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. , který se v době před rozvojem podrobnější judikatury ohledně odškodňování nepřiměřené délky řízení jednak vyjadřoval k obecným principům při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění, ale zejména se zabýval vadami při posouzení jednotlivých kritérií obsažených v OdpŠk v jím posuzované věci.

Pokud žalobce v dovolání namítal, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty a jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 3. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu