Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 186/2023

30 Cdo 186/2023-163

USNESENÍ

M. Š.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. -135, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v tomto řízení původně domáhal po žalované zaplacení celkové částky 160 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky (kompenzačního) řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (dále též jen „posuzované řízení“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. -42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu dalších 62 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení ohledně úroku z prodlení z částky 160 000 Kč od 31. 12. 2019 do 2. 1. 2020 zastavil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výrok IV).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. -69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně žalobcem požadované částky 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Tento rozsudek byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, č. j. -87, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud následně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. -135, jímž rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 8. 2020, č. j. -42, ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně žalobcem požadované částky 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Proti výroku I posledně uvedeného rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže bez příslušné procesní obrany (tvrzení) žalované při hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se účastní více soudních řízení, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se neocitl v konfliktu s judikaturou Nejvyššího soudu, přihlédl-li ke skutečnosti známé mu z jeho úřední činnosti ( ), že žalobce iniciuje velké množství obdobných soudních řízení, v nichž požaduje po žalované odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci a následně také odškodnění původního kompenzačního řízení. Ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti je podle ustálené judikatury dovolacího soudu soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. ). Dovolatelem obsáhle citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (s nimiž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu) na řešení této otázky nedopadají. Sama skutečnost, že soud získal určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. , či ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. ), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz též Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: . Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. ).

Dovolací soud nadto nepřehlédl, že žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 3. 2020 (založeném na č. l. 20 procesního spisu) poukázala na skutečnost, že žalobce vede větší množství řízení a že význam posuzovaného řízení je pro něj nepatrný (viz i bod 16 rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu se pak neocitl v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto nemůže být shledáno přípustným podle , jestliže uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že žalobce iniciuje větší množství sporů, je význam posuzovaného řízení pro žalobce „významně snížený“, a že právě proto se jeví být přiměřeným zadostiučiněním za nesprávný úřední postup žalobcem požadovaná omluva, která mu byla ze strany žalované již poskytnuta. Dovolací soud přisvědčuje dovolateli v jeho obecném odkazu na judikaturu stran zcela výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, nicméně shledal-li odvolací soud právě v tomto případu podmínky pro výjimečné nepřiznání relutární satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, není jeho úvaha s rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu v rozporu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , a v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. (proti nimž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. ), Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že (v tamější věci; pozn. dovolacího soudu) žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. i další tam uvedenou judikaturu). Řešení namítané otázky odvolacím soudem je v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 20. 5. 2021 ve věci č. 16008/20, Žirovnický proti České republice, ve kterém tento soud konstatoval, že rozsáhlé využívání možnosti soudního přezkumu žalobcových věcí (sporů) nutně ovlivňuje (jeho) vnímání nemajetkové újmy vyplývající z jejich nepřiměřených délek a rozhodl, že neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že je v uvedeném kontextu obětí ve smyslu Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“), přestože odkazované řízení trvající 11 roků by mohlo spadat pod porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu Úmluvy.

K tomu dále dovolací soud podotýká, že odvolací soud oproti mínění dovolatele ve vztahu k formě přiměřeného zadostiučinění neuzavřel, že by vedení posuzovaného řízení žalobcem bylo šikanózní, nýbrž že v důsledku charakteru uvedeného řízení a v důsledku účastenství žalobce ve větším množství obdobných sporů, je „psychická zátěž“ jemu způsobená nepřiměřenou délkou posuzovaného kompenzačního řízení „minimální“.

Dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle ani pro posouzení otázky, zda „zvýšená procesní aktivita poškozeného v průtažném řízení spočívající v úspěšném využití všech možných opravných prostředků včetně ústavní stížnosti (…) může vést soud v kompenzačním řízení k závěru o nízkém významu věci pro účastníka“, resp. zda „zvýšená procesní aktivita poškozeného (…) je skutečností, která prokazuje, že věc má pro účastníka význam, který je vyšší nežli (…) nepatrný.“ Otázka vzniku újmy a její intenzity je (jak plyne i z formulace dovolatelem položené otázky) především otázkou skutkovou, přičemž soudu v rámci řízení o dovolání v zásadě nepřísluší hodnotit (přezkoumávat) skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (srov. ). Jestliže odvolací soud z výše uvedeného, judikaturou aprobovaného, důvodu dospěl k závěru o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce, a tím i o minimální intenzitě jemu vzniknuvší nemajetkové újmy, přičemž neshledal další skutkové okolnosti nasvědčující jinému závěru, není namístě uvažovat o tom, že by dovolací soud měl takový závěr jakkoliv přehodnocovat, nadto na základě pouhého tvrzení žalobce o jeho „vyšší aktivitě“ v posuzovaném řízení.

Na závěru zde uvedeném ničeho nemění ani dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , neboť dovolatel jednak přehlíží, že z obecných právních závěrů v tomto nálezu uvedených dovolací soud vycházel (viz zejména odstavec 13 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), a jednak pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o nulovém významu posuzovaného řízení pro žalobce ani na závěru o absenci jakékoliv nemajetkové újmy na jeho straně.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 3. 2023

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu