Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1129/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 24, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a a 3d a ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. byla žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) uložena povinnost uhradit stěžovateli částku 30 000 Kč, čímž bylo částečně vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal zaplacení částky 6 000 Euro z titulu náhrady imateriální újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením; ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou procesních stran Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že konstatoval, že stěžovatelovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě sice bylo porušeno, žalovanou částku mu však nepřiznal, neboť je ve vztahu ke stěžovateli neshledal za dostatečně intenzivní. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným rozsudkem zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud zcela rezignoval na zjištění, zda jím vedená řízení a jejich množství má snižovat intenzitu zásahu do jeho základního práva na projednání konkrétní věci v přiměřené lhůtě. Svým rozhodnutím naopak Nejvyšší soud - aniž by byl s každým jednotlivým případem dostatečně obeznámen - naznačuje, že vedení 22 sporů je pouhou jeho "manýrou", a že tato řízení tedy vede zjevně neoprávněně. Podle stěžovatelova názoru neplatí, že jen proto, že se domáhá ochrany práva v množství typově podobných řízeních, u něho nemohla jejich nepřiměřená délka vyvolat takovou úzkost, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím peněžního zadostiučinění. Zdůrazňuje též, že v předmětném řízení, ve kterém došlo k průtahům, byl vždy aktivní a opakovaně žádal rychlejší postup ve věci; neztotožňuje se proto se závěry obecných soudů, že pouhé konstatování porušení práva je v posuzovaném případě dostatečným zadostiučiněním, a v této souvislosti odkazuje na závěry nálezu

sp. zn.

.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Ustanovení umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Podle tohoto ustanovení, ve znění účinném od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno toliko uvedením příslušného zákonného ustanovení.

Tak Ústavní soud nyní činí, čímž dává najevo, že se identifikuje s tím, jak se s týmiž námitkami, jež stěžovatel nyní překládá v ústavní stížnosti, vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku; pokud by měl na základě stěžovatelem vznesených námitek přezkoumávat věcnou správnost (jež není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti) dovolacím soudem učiněných závěrů, zjevně by vybočil z ústavně svěřených mezí svých kompetencí.

Na tom nic nemění ani stěžovatelův odkaz na nález

sp. zn.

, neboť rovněž z jeho závěrů je zřejmé, že za určitých okolností je možné náhradu způsobené nemajetkové újmy v penězích nepřiznat. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že takové okolnosti obecné soudy právě v projednávané věci shledaly, přičemž oponentura, kterou stěžovatel vůči tomuto závěru předkládá, neobsahuje žádné indicie, jež by mohly vést k úsudku, že zatížily své rozhodování zjevným prvkem libovůle, jehož případná indikace by ospravedlňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jinými slovy, stěžovatel sice v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem, že souběžné vedení většího množství soudních řízení snižuje intenzitu zásahu do základního stěžovatelova práva v případě existence průtahů v jednom z těchto řízení, nepředkládá však žádná tvrzení, jež by zpochybňovala jeho ústavní konformitu v tom smyslu, že by kupř. z ústavní stížnosti (byť alespoň nepřímo) vyplývalo, že právě předmět řízení (tedy to, co je pro stěžovatele "v sázce"), ve kterém došlo k nepřípustným průtahům, je pro stěžovatele podstatně významnější, než soudní řízení ostatní (srov. mutatis mutandis např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, odst. 43).

Jako návrh zjevně neopodstatněný podle výše zmíněného ustanovení byla proto ústavní stížnost bez jednání usnesením odmítnuta.

Odmítnut současně musel být i stěžovatelův návrh na přiznání "náhrady nákladů řízení", neboť podmínky stanovené v ustanovení ani v v dané věci zjevně naplněny nebyly.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu