Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 45/2022

23 Cdo 45/2022-235

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce T. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zitou Chvojanovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Na Sekyře 164, PSČ 269 01, proti žalované J. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce J. S., nar. XY, bytem v XY, o zaplacení částky 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. -210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. -160, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že žalobce zůstane se svou rodinou bydlet v domě, který byl ve spoluvlastnictví jeho rodičů, oproti tomu provede práce na domě, spočívající zejména ve změně nebytových prostor v přízemí na byt, a současně bude hradit i další výdaje s domem spojené. Tento stav trval několik let až do doby, než žalovaná odešla a došlo k prodeji tohoto domu spolu s dalšími nemovitostmi. Před prodejem předmětného domu došlo k uzavření dohody o narovnání, podle níž dosavadní závazek, že žalobce bude spolu s rodinou bydlet v domě ve vlastnictví rodičů a oproti tomu bude hradit výdaje související s domem a náklady související se změnou nebytových prostor na byt v přízemí, byl s ohledem na možný budoucí prodej nemovitostí ve vlastnictví jeho rodičů nahrazen novým závazkem, že žalobci bude vyplacena z kupní ceny částka 600 000 Kč, každým z rodičů ve výši 300 000 Kč. K tomu došlo pouze ze strany vedlejšího účastníka, otce žalobce. Soud prvního stupně vyložil, že narovnáním ve smyslu , (dále jen „o. z.“), mohou být mezi účastníky upraveny jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu citovaného ustanovení se míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že se původní závazek zruší a nahradí se novým. Taková dohoda o narovnání je vždy samostatným zavazovacím důvodem. Písemná forma nebyla požadována zákonem, když ani původní dohoda nebyla v písemné formě. Soud uzavřel, že hodnotil projev vůle stran podle obsahu a vůle.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. -210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že lhůta k plnění činí třicet dnů, jinak jej potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 93 700 Kč a lhůta k plnění třicet dnů, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body III, IV a V).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odvolání žalované uvedl, že v něm především zpochybňuje, že by se zavázala žalobci zaplatit částku 300 000 Kč. Podle odvolacího soudu však z provedeného dokazování byla tato skutečnost prokázána. Podle odvolacího soudu byla tímto novým závazkem nahrazována původní dohoda mezi účastníky řízení, dle které žalobce provedl stavební práce v domě žalované a vedlejšího účastníka na své náklady, se svou rodinou v domě bydlel a hradil další náklady s nemovitostí spojené. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by tyto práce provedené žalobcem anebo na jeho náklady mohly nemovitost zhodnotit. Odvolací soud však připomněl, že vzhledem ke skutečnosti, že předmětem řízení není vydání bezdůvodného obohacení, není otázka zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví osoby odlišné od žalobce jím provedenými investicemi podstatná. V souvislosti s drobnými nesrovnalostmi ve výpovědích žalobce, vedlejšího účastníka na straně žalobce a svědkyně V. D. S. odvolací soud uvedl, že ty lze vysvětlit jednak během času, ale také tím, že v té době spolu účastníci jako osoby vzájemně blízké – matka, otec, syn – komunikovali, neměli tak žádný důvod soustředit se na jednotlivosti něčeho, o čem v té době byli zjevně zajedno. Ve zbytku odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Důvodem dovolání je podle žalované skutečnost, že odvolací soud při řešení otázky, zda žalobce má podle hmotného práva nárok na plnění, které po žalované žádal svou žalobou o zaplacení, učinil nesprávný hmotněprávní názor o otázkách, zda a) žalobce tvrdil v tomto řízení v dostatečném rozsahu skutek tak, aby o něm mohl soud prvního stupně rozhodnout, a zda b) lze skutek vyplývající podle názoru odvolacího soudu z provedeného dokazování po hmotněprávní stránce kvalifikovat jako ústně uzavřené narovnání podle § 1903 a násl. o. z. Žalovaná namítá, že na základě provedeného dokazování nelze zjistit skutkový stav, který by odůvodňoval závěr, že mezi žalobcem, vedlejším účastníkem a žalovanou bylo před uzavřením kupní smlouvy uzavřeno jakékoliv ujednání, které by mělo za následek vznik práva žalobce na zaplacení požadované částky. Při řešení těchto otázek se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn. a . Kromě toho odvolací soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, neboť nesprávně vyřešil jemu předloženou otázku procesního práva, zda splňoval rozsudek soudu prvního stupně požadavky , (dále jen „ “), čímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. . V další části dovolání pak žalovaná namítala, že žalobce nikdy netvrdil, jakým způsobem měla být předmětná dohoda o zaplacení 300 000 Kč každým z rodičů uzavřena, kde se tak stalo, ani jakým způsobem projevily strany této dohody svou vůli. Podle žalované žalobce adekvátně nezareagoval ani na poučení ze strany soudu podle a 3 Soud prvního stupně následně skutkový stav kvalifikoval jako dohodu o narovnání podle o. z., aniž by o tomto právním závěru některého z účastníků předem vyrozuměl.

Dovolatelka odkázala na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle nichž otázka, zda účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, a pokud ano, která sporná či pochybná práva byla předmětem narovnání a které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání, má pro rozhodnutí ve věci stěžejní význam. Žalobce nikdy netvrdil, že by dohoda uzavřená mezi ním, vedlejším účastníkem a žalovanou byla dohodou o narovnání (podle nové úpravy narovnáním), resp. Ani netvrdil, že by měla podstatné náležitosti této dohody. Nikdy netvrdil, že by předmětem této dohody bylo zrušení dosud sporných práv žalobce z bezdůvodného obohacení, tato práva žalobce nikdy výslovně neoznačoval a ani netvrdil, že by závazek žalované a vedlejšího účastníka měl nahrazovat zrušená práva z tohoto bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně kvalifikoval skutek podle § 1903 o. z., ačkoliv z tvrzení žalobce ani z provedeného dokazování nevyplývalo, že by se strany této dohody shodly na tom, že nějaká konkrétně určená práva budou zrušena a nahrazena jinými. Podle žalované šly soudy ve své úvaze nad rámec tvrzení žalobce, že (údajně prokázaná) tvrzení žalobce umožňují skutek kvalifikovat jako ústně uzavřenou dohodu o narovnání. Soudy podle žalované rozhodovaly na podkladě neúplného tvrzení žalobce a nahrazovaly a doplňovaly tak vlastní činností potřebná tvrzení, čímž popřely zásadu rovnosti účastníků. Podle žalované je vyloučené, aby podstatné náležitosti dohody o narovnání byly ujednány konkludentně; pro platnost ústního narovnání je třeba, aby byly jasně seznatelné výslovné ústní projevy o podstatných náležitostech. Podle žalované je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť soud činil souhrnná skutková zjištění, aniž rozsudek obsahoval pasáž, ze které by vyplynulo, jak soud prvního stupně hodnotil ten který důkaz a které skutkové zjištění bylo dovozeno ze kterých důkazů. V této souvislosti odkázala na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. . Přes výslovně uplatněný odvolací důvod v podobě nepřezkoumatelnosti nevěnoval odvolací soud této námitce ve svém rozsudku vůbec žádnou pozornost, nýbrž bez bližší argumentace označil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za správné a přesvědčivé. Dovolatelka dále konkrétně rozváděla, v čem podle jejího názoru spočívá „extrémní nesoulad“ mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že je považuje za nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , , dále jen „ “) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka shledává přípustnost dovolání pro vyřešení otázky, zda bylo možné soudy zjištěný skutkový stav právně kvalifikovat jako narovnání podle § 1093 o. z., resp. zda odvolací soud zohlednil podstatné náležitosti narovnání v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, resp. zda na základě provedeného dokazování lze zjistit skutkový stav, který by odůvodňoval závěr, že mezi žalobcem, vedlejším účastníkem a žalovanou bylo před uzavřením kupní smlouvy uzavřeno jakékoliv ujednání, které by mělo za následek vznik práva žalobce na zaplacení požadované částky.

V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, „že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je právními vztahy novými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Dohoda o narovnání patří společně s privativní novací (§ 570 obč. zák.) do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. ). Otázka, zda účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, a pokud ano, která sporná či pochybná práva byla předmětem narovnání a které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání, má pro rozhodnutí ve věci stěžejní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. )“.

Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, uzavřel, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání, dle které dosavadní závazek, že žalobce bude spolu s rodinou bydlet v domě č. p. 168 ve vlastnictví rodičů, oproti tomu bude hradit výdaje související s domem a náklady související se změnou nebytových prostor na byt v přízemí, bude nahrazen závazkem novým. S ohledem na možný budoucí prodej nemovitostí ve vlastnictví jeho rodičů bylo ujednáno, že žalobci bude vyplacena z kupní ceny částka 600 000 Kč, každým z rodičů 300 000 Kč. K tomu došlo pouze ze strany vedlejšího účastníka, otce žalobce. Na to soud prvního stupně navázal konstatováním, že narovnáním ve smyslu § 1903 o. z. mohou být upraveny mezi účastníky jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu citovaného ustanovení se míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že se původní závazek zruší a nahradí se novým. Taková dohoda o narovnání je vždy samostatným zavazovacím důvodem (k tomu srovnej např. ).

Soud prvního stupně však neuvedl, v čem spatřuje onu spornost či nesrovnalost v původně uzavřené dohodě, kterou měla odstranit dohoda nová. Ani ze soudem učiněných skutkových zjištění nevyplývají skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že smyslem uzavření dohody o tom, že každý z rodičů zaplatí synovi z kupní ceny nemovitosti částku 300 000 Kč, bylo nahradit dřívější dohodu, v níž obsažená práva byla sporná či pochybná. Ze skutkových zjištění je naopak zřejmé, že mezi účastníky panovala shoda na tom, že žalobce může spolu se svou rodinou bydlet v domě svých rodičů (žalované a vedlejšího účastníka na straně žalobce), neboť na domě provedl na vlastní náklady stavební práce a dále se finančně podílel na úhradách souvisejících s nemovitostí. Ze spisu se podává, že sporná byla pouze skutečnost, zda se žalovaná v nové dohodě zavázala žalobci zaplatit 300 000 Kč, jak žalobce tvrdil; tvrzení žalobce však byla v řízení před soudy prokázána.

Odvolací soud v souvislosti se splněním předpokladů pro uzavření dohody o narovnání uvedl, že žalovaná nesouhlasila s tím, že by práce provedené žalobcem nebo na jeho náklady mohly nemovitost zhodnotit. Současně však sám uzavřel, že otázka zhodnocení není podstatná, neboť předmětem řízení není vydání bezdůvodného obohacení. Ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se tedy nepodává, jaká vzájemná práva a povinnosti účastníků původní dohody byla sporná či pochybná.

Ze shora citované rozhodovací praxe je zřejmé, že právě spornost či pochybnost týkající se vzájemný práv a povinností vyplývajících z (původní) dohody je základním definičním znakem dohody o narovnání. Ze skutkových zjištění učiněných soudy však takové skutečnosti nevyplývají. Ze spisu se nepodává, že by dohoda o tom, že každý z rodičů zaplatí z prodejní ceny předmětné nemovitosti svému synovi 300 000 Kč, byla učiněna proto, že by dřívější dohoda byla nejasná či sporná (a v čem spočívala ona spornost či nejasnost) a nová dohoda měla vnést jistotu do právních vztahů dotčených osob. Naopak skutková zjištění nasvědčují spíše závěru, že dohoda o zaplacení 300 000 Kč žalobci každým z rodičů byla uzavřena proto, že dosavadní dohoda nemohla být dále plněna, neboť nemovitost, v jejíž části žalobce na své náklady provedl stavební práce a mohl v ní proto po dohodě s vlastníky nemovitosti spolu se svou rodinou bydlet, měla být prodána.

Žalované je tedy třeba přisvědčit, že skutkové okolnosti zjištěné soudy neumožňovaly přijmout závěr o tom, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání.

I přes tuto skutečnost však není právní závěr odvolacího soudu, že žalobci vzniklo právo na zaplacení předmětné částky, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Popsaný skutkový stav totiž umožňuje přijmout závěr, že mezi účastníky došlo k tzv. privativní novaci.

Podle § 1902 věty první o. z. dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. , připomněl, že „dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde – na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým – o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících.“

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího se totiž podává, že původní dohodu o tom, že žalobce, který v domě svých rodičů provedl stavební práce a hradil další náklady s nemovitostí spojené, mohl v tomto domě se svou rodinou bydlet, nahradila nová dohoda o zaplacení 300 000 Kč žalobci každým z rodičů po prodeji předmětné nemovitosti, čímž byly naplněny znaky privativní novace.

Podstatou zbývajících námitek vyjádřených v dovolání je nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, případně namítané vady řízení. Podle žalované žalobce dostatečně netvrdil potřebné skutečnosti, soud prvního stupně zjištěný skutkový stav nepřípustně doplňoval a navíc nevyložil, jaká skutková zjištění učinil z jakých důkazů, resp. učinil tzv. souhrnná skutková zjištění. V návaznosti na to namítala žalovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů.

Tyto námitky dovolatelky směřují proti skutkovému stavu, jak jej zjistil odvolací soud v návaznosti na soud prvního stupně; žalovaná předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a na základě toho zpochybňuje správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu. Takto uplatněné námitky tak ale postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit ( ), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle (např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Ostatní námitky dovolatelky směřují k uplatnění vad řízení, které mohly mít podle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. ), což není daný případ.

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle druhé věty neodůvodňuje.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 3. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu