Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1710/15

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) Ireny Štrochové a B) Ladislava Juřeny, zastoupených JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Mikulůvka 141, 756 24 Bystřička, doručovací adresa: ul. Hemy 855, P.O. BOX 557, 757 06 Valašské Meziříčí 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. února 2015 č. j. -974, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. října 2013 č. j. -853 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. října 2010 č. j. -729, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2015 a doplněné podáními ze dne 10. 6. 2015 a 26. 10. 2015, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhají se jejich kasace tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu , odst. 4, a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 2. 2010 č. j. -632 zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky tam specifikovaných pozemků v katastrálním území Březnice u Zlína. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. října 2010 č. j. -729 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, a dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2013 č. j. -853 odmítl jako nepřípustné.

Následně stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali žalobu pro zmatečnost; řízení o ní pak Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23. 12. 2014 č. j. -946 zastavil a toto usnesení Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil usnesením ze dne 26. února 2015 č. j. -974.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že předmětný spoluvlastnický podíl nabyli na základě ústní kupní smlouvy v roce 1981, zaplatili sjednanou kupní cenu a od té doby každoročně řádně plnili s tímto spoluvlastnickým podílem spojenou daňovou povinnost; v roce 2005, kdy se dozvěděli, že dotčený pozemek byl převeden na jiné osoby, byli přesvědčeni, že spoluvlastnické právo k tomuto pozemku vydrželi.

Obecným soudům stěžovatelé vytýkají libovůli a nepřípustný formalismus, neboť o věci rozhodovaly, aniž by jim odvolací soud umožnil se zúčastnit jednání, v němž bylo rozhodováno o jejich odvolání. Stěžovatelé tvrdí, že se z jednání řádně omluvili a svou omluvu doložili lékařským potvrzením a požádali o odročení nařízeného jednání.

V souvislosti s názorem vysloveným v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu, že se dopustili tzv. neomluvitelného právního omylu, stěžovatelé namítají, že jejich situaci bylo nutné naopak kvalifikovat jako tzv. omluvitelný skutkový omyl, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. zdůrazňují existenci dobré víry, že jimi uzavřená kupní smlouva nabyla účinnosti. Kromě toho stěžovatelé namítají, že jim odvolací soud neumožnil účastnit se jednání, přestože se řádně omluvili, svoji omluvu doložili lékařským potvrzením a požádali o odročení jednání; postup odvolacího soudu prý proto vedl k odepření spravedlnosti.

II.

Ústavní soud je nejprve nucen konstatovat, že stěžovatelé, včetně jejich advokáta - JUDr. Stančíka, zcela ztratili přehled ve svých podáních, kterými zahrnují jak obecné soudy, tak i soud Ústavní (do doby rozhodování o předmětné ústavní stížnosti je evidováno celkem 39 návrhů stěžovatelky a dílem i stěžovatele).

Jen takto lze vysvětlit, nikoli však omluvit skutečnost, že v řadě případů, jsou týmiž stěžovateli napadena totožná rozhodnutí, aniž je takový nesprávný procesní postup stěžovateli jakkoli korigován. V projednávané věci byla týmiž stěžovateli, zastoupenými rovněž JUDr. Stančíkem, napadena totožná rozhodnutí jako ve věci vedené pod

sp. zn.

. Ústavní soud o výše označené ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 16. 7. 2015

sp. zn.

tak, že ji odmítl.

Protože argumentace stěžovatelů, včetně jejich tvrzení o údajném porušení ústavně zaručených práv je v obou ústavních stížnostech v podstatě totožná, lze v souvislosti s nyní projednávanou ústavní stížností na závěry uvedené v usnesení ze dne 16. 7. 2015

sp. zn.

, jako na správné a úplné zcela odkázat, aniž by Ústavní soud shledal jakýkoli relevantní důvod závěry v něm uvedené znovu v jejich úplnosti opakovat. Pro úplnost odůvodnění toliko dodává, že lhůta k podání ústavní stížnosti (i) proti napadenému usnesení dovolacího soudu a předcházejícímu rozsudku soudu odvolacího (ve věci samé) by byla - zásadně - zachována za podmínky, že následná žaloba pro zmatečnost byla podána řádně, tj. za předpokladu, že stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti vskutku procesně regulérně vyčerpali.

Ústavní soud totiž vychází z premisy, že ústavní stížnost obsahující (byť jedinou) zmatečnostní námitku není možné věcně projednat předtím, než je řádně vyčerpán (i) odpovídající mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

). Z tohoto pak nevyhnutelně vyplývá, že lhůta k podání ústavní stížnosti je dodržena i ve vztahu k těm rozhodnutím, jež byla řádně podanou žalobou pro zmatečnost napadena (a taktéž k případnému rozhodnutí o dovolání, pokud i tento mimořádný opravný prostředek musel být před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpán).

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se nicméně podává, že řízení o předmětné žalobě pro zmatečnost Okresní soud ve Zlíně zastavil, neboť stěžovatelé ve stanovené lhůtě (ani později) neuhradili jim vyměřený soudní poplatek, resp. nedoložili, že se na ně vztahuje některý z důvodů osvobození od něj, a ani zde nebyl dán důvod, aby řízení přesto zastaveno nebylo ( , o soudních poplatcích, v rozhodném znění). Dalším napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelů toto rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti postupu obecných soudů v řízení o jimi podané žalobě pro zmatečnost žádné ústavněprávně relevantní námitky nevznášejí.

Pakliže tedy stěžovatelé nepředkládají žádnou oponenturu vůči závěru obecných soudů, že byl dán zákonný důvod pro zastavení řízení (a ani Ústavní soud ji neshledává), je namístě hodnotit ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. října 2010 č. j. -729 jako podání zjevně neopodstatněné.

Tato skutečnost pak sama o sobě předurčuje hodnocení zbývající části ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatelé podávají ústavní stížnost opožděně.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh podaný po uplynutí zákonné lhůty, a odmítl ji zčásti podle ustanovení a zčásti podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu