Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2750/2022

23 Cdo 2750/2022-268

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce N. Ch., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované L. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203, o 6 316,19 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2022, č. j. -215, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce, právní nástupce T. P., zemřelé 20. 10. 2018, se na základě žaloby doručené soudu prvního stupně dne 9. 1. 2018 domáhal zaplacení 6 316,19 EUR s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně od 30. 4. 2017 do zaplacení odpovídající jeho podílu na pozůstalosti po zůstavitelce L. A. W., zemřelé 11. 12. 1990.

2. Podáním ze dne 24. 5. 2021 označeným jako „Námitka nedostatku pravomoci soudů v České republice“ se žalovaná vyjádřila k právní povaze žalovaného nároku s tím, že spor by měl být řešen podle právních předpisů České republiky. Na soudní jurisdikci je třeba pohlížet jako na moc pojímanou teritoriálně, jež je znakem státní suverenity. Podle žalované nelze žalobu proti občanu České republiky s bydlištěm na území České republiky projednávat a rozhodovat na území České republiky podle práva jiného státu, které nebylo publikováno ve Sbírce zákonů České republiky. Navrhla, aby řízení bylo zastaveno.

3. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 16. 7. 2021, č.j. -180, rozhodl, že soudy v České republice jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci (výrok I), návrh žalované na zastavení řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu ze dne 24. 5. 2021 zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci separované náklady řízení ve výši 15 998,62 Kč.

4. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce je státním příslušníkem Rakouské republiky, stejně jako jeho právní předchůdkyně T. P. i zůstavitelka L. A. W., žalovaná je státní příslušnicí České republiky. Soud prvního stupně shledal existenci cizího prvku spočívajícím v tom, že žalobce je státním příslušníkem cizího státu. Proto zkoumal jednak pravomoc českého soudu ve věci jednat a v kladném případě, zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu.

5. Při posuzování pravomoci aplikoval Nařízení Rady Evropských společenství č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Dospěl k závěru o pravomoci českých justičních orgánů ve věci rozhodnout podle nařízení Brusel I bis. S ohledem na předmět řízení, kterým je dle soudu prvního stupně podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, závazek žalované vůči žalobci vzniklý z jiné právní skutečnosti ve formě dědění a nikoli závazek vzniklý z nároku na náhradu škody, nebyla dle soudu prvního stupně založena ani mezinárodní příslušnost daná na výběr podle článku 7 - 23 nařízení Brusel I bis.

6. Námitky žalované, jimiž odůvodňovala návrh na zastavení řízení, podle soudu prvního stupně nezpochybňují mezinárodní příslušnost českého justičního orgánu, ale použitelnost českého právního řádu, od níž se ovšem mezinárodní příslušnost českých justičních orgánů neodvíjí. S ohledem na předmět řízení soud prvního stupně uzavřel, že věc se řídí rakouským právním řádem.

7. Protože soud prvního stupně neshledal nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu, rozhodl, že soudy v České republice jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci, a návrh žalované na zastavení řízení zamítl.

8. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že se námitka místní nepříslušnosti vznesená žalovanou zamítá (výrok první), a ve výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu separovaných nákladů řízení ve výši 6 165,30 Kč (výrok druhý).

9. Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o věc s mezinárodním prvkem daným bydlištěm žalobce na území jiného členského státu Evropské unie. Nárok žalobce považoval za nárok opomenutého dědice (jeho právního nástupce) na vydání pozůstalosti, tedy věc občanskoprávní projednávanou ve sporném řízení a pro určení příslušnosti bylo potřeba aplikovat nařízení Brusel I bis. Jelikož nešlo o věc, která by byla dle článku 1 nařízení Brusel I bis z jeho působnosti vyloučena, ani nebyla dána výlučná příslušnost dle článku 24 nařízení Brusel I bis, uplatnilo se obecné pravidlo zakotvené v článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, dle kterého jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné soudy toho členského státu, v němž měla žalovaná bydliště.

10. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 11/2022“; jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz), měl odvolací soud za to, že žalované nepřísluší dle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis právo vznášet námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti v situaci, kdy se nejednalo o výlučnou mezinárodní příslušnost dle článku 24 nařízení Brusel I bis a řízení bylo vedeno u soudu členského státu Evropské unie, v němž měla žalovaná bydliště. Vzhledem k tomu podání žalované ze dne 24. 5. 2021 posoudil podle obsahu jako námitku místní nepříslušnosti.

11. Jelikož žalovaná tuto námitku uplatnila až poté, co se podáním ze dne 26. 9. 2018 k žalobě vyjádřila a v tomto podání námitku místní nepříslušnosti nevznesla, byla podle její námitka opožděná. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a II a námitku žalované zamítl.

12. Dodal, že brojila-li žalovaná proti aplikaci rakouského hmotného práva, nesouvisela tato námitka s otázkou mezinárodní (ani místní) příslušnosti soudů, ale jednalo se o způsobilou odvolací námitku podléhající přezkumu v rámci opravných prostředků (tj. v rámci odvolání ve věci samé – poznámka dovolacího soudu).

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Proti výroku prvnímu usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.

14. Podle žalované jde o posouzení toho, „zda vznesenou námitku žalované bylo po právu poměřovat s kritérii vztahujícími se na uplatnění jiného práva, námitky nedostatku příslušnosti“, a dále „do kterého časového okamžiku, pokud je tento v právu označen, mohla žalovaná vznášet námitku nedostatku pravomoci soudů v České republice“.

15. Žalovaná poukázala na to, že zatímco namítala nedostatek pravomoci soudů České republiky, soud prvního stupně se zabýval mezinárodní příslušností a odvolací soud rozhodl o námitce místní nepříslušnosti. Podle žalované má výraz „pravomoc“ v právním řádu jiný význam než „příslušnost“, lhostejno zda příslušnost je spojena s přívlastkem „místní“ či nikoli. Zatímco pravomoc, dle žalované, která v tomto směru odkázala na publikaci HENDRYCH, D. a kol., Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 726 s., spočívá v oprávnění příslušného orgánu vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky, soudy se zaměřily na institut příslušnosti. Podle žalované termín „pravomoc“ je nadřazen pojmu „příslušnost“. Zda má soud pravomoc je třeba prověřovat vždy, ve všech stádiích jednání a z úřední povinnosti, zde i s přihlédnutím k tomu, že na soudní jurisdikci jako na moc třeba nahlížet teritoriálně, když je znakem územní suverenity, že každý suverénní stát povolává na svém území k výkonu svých funkcí různé druhy státních orgánů. Teprve tehdy, má-li soud pravomoc, je na místě zabývat se otázkou příslušnosti, a to jakékoliv, tedy místní, popř. věcné nebo funkční. Žalovanou záměrně použitý pojem „pravomoc“ zůstal stranou přezkumu a s použitím odklonu k institutu příslušnosti byl názor žalované vyhodnocen jako opožděný, když včasnost lze spojovat jedině se vznesením nedostatku místní příslušnosti.

16. Podle žalované nemůže obstát ani závěr, že právo uplatnila nevčasně. V tomto směru žalovaná svůj názor blíže odůvodnila a v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. (jež je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz).

17. Dále žalovaná namítla, že napadené rozhodnutí zakládá nerovné postavení účastníků občanskoprávních vztahů, která není nijak ospravedlněna, a napadené rozhodnutí „postrádá test proporcionality či adekvátní odůvodnění“.

18. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

19. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

21. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

23. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

24. Ve vztahu k námitce, že napadené rozhodnutí zakládá nerovné postavení účastníků občanskoprávních vztahů a napadené rozhodnutí „postrádá test proporcionality či adekvátní odůvodnění“, žalovaná nevymezila právní otázku, kterou by předložila dovolacímu soudu k posouzení, včetně vymezení její vazby na judikaturu dovolacího soudu. V této části dovolání trpí vadou, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta stanovená v uplynula. Pro tuto vadu přitom nelze v dovolacím řízení pokračovat, tj. posoudit přípustnost dovolání v této části.

25. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ).

26. Na řešení žalovanou vznesené otázky „do kterého časového okamžiku, pokud je tento v právu označen, mohla žalovaná vznášet námitku nedostatku pravomoci soudů v České republice“ není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud včasnost námitky žalované posuzoval z hlediska posuzování místní příslušnosti a nikoli pravomoci. Pro řešení této otázky není dovolání přípustné.

27. Dovolání shledal dovolací soud přípustným pro řešení otázky posuzování procesních úkonů účastníků, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

28. Dovolání je důvodné.

29. Podle každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

30. Podle kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

31. Podle jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

32. Podle vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek předloží Nejvyššímu soudu.

33. Podle jestliže soud, jemuž byla věc postoupena, s postoupením nesouhlasí, předloží ji k rozhodnutí, pokud otázka příslušnosti nebyla již rozhodnuta soudem odvolacím, svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který věc postoupil.

34. Podle namítne-li účastník řízení včas a důvodně nedostatek místní příslušnosti, postupuje soud obdobně podle odstavců 2 a 3; jinak námitku usnesením zamítne.

35. Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

36. Podle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.

37. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětluje, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou bezformálnosti, vyjádřenou v , z níž vyplývá, že procesní úkony soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby domýšlel obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , a usnesení ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. , uveřejněná v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod čísly C 2862 a C 5207, usnesení ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise, sešit č. 2, ročník 2002, pod číslem 42, a např. též rozsudek ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , a rozsudek ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. ).

38. V daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že spor spadá do působnosti nařízení Brusel I bis. Tento závěr otevřen dovolacímu přezkumu nebyl a dovolací soud z něj vychází.

39. V českém právu je pojem „pravomoc“ soudu používán ve smyslu oprávnění rozhodovat a „příslušnost“ soudu (věcná, místní a funkční) určuje, který soud je povolán v dané věci provést řízení. Jako pravomoc soudů ve vztahu k cizině či mezinárodní soudní pravomoc je tradičně označováno oprávnění soudů daného státu k projednání soukromoprávních věcí s mezinárodním prvkem, přičemž někdy se hovoří též o mezinárodní soudní příslušnosti (BŘICHÁČEK, Tomáš. § 6 Pravomoc českých soudů. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK, Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 38-41).

40. Nařízení Brusel I bis upravuje jak mezinárodní, tak (v některých ustanoveních) i místní příslušnost soudů členských států Evropské unie (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. ).

41. Jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (vycházející z rozhodnutí Soudního dvora přijatých při výkladu pravidla obsaženého v článku 26 nařízení Brusel I bis), článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis upravuje prorogaci svého druhu, kdy žalobce projevuje vůli vést řízení u dotčeného soudu tím, že u něj podá žalobu, a žalovaný vyjadřuje (konkludentně) souhlas s volbou učiněnou žalobcem tím, že se věcně vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněná pod čísly 14/2009 a 28/2017 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , či ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. ). Vyjádří-li se žalovaný k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením namítl nedostatek příslušnosti dotčeného soudu, pak nejde-li o některý z případů výlučné příslušnosti vypočtených v článku 24 nařízení Brusel I bis se nejpozději k tomuto okamžiku stane dotčený soud (mezinárodně i místně) příslušným (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. , uveřejněné pod číslem 14/2009 ve Sb. rozh. obč.). Uvedené vyplývá též z judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 5. 2010, ve věci Michal Bilas, C-111/09, body 21 až 26).

42. Z výše uvedených judikaturních závěrů je zřejmé, že namítá-li účastník ve sporu, který spadá do působnosti nařízení Brusel I bis, nedostatek oprávnění soudu ve sporu rozhodnout, uplatňuje námitku nepříslušnosti soudu dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Tato námitka může, podle okolností případu, představovat jak námitku mezinárodní nepříslušnosti, tak námitku místní nepříslušnosti.

43. V daném případě žalovaná podáním ze dne 24. 5. 2021 označeným jako „námitka nedostatku pravomoci soudů v České republice“ namítla, že český soud nemůže projednávat a rozhodovat žalobu (podanou osobou s bydlištěm mimo území České republiky) proti občanu České republiky s bydlištěm na území České republiky podle práva jiného státu, a navrhla zastavení řízení. Že by ve věci měl rozhodovat jiný soud České republiky, než Okresní soud v České Lípě, žalovaná ani nenaznačila. Obsah podání je v souladu s jeho označením a souladným je i žalovanou sledovaný smysl. Jinak řečeno, žalovaná neuplatnila námitku místní nepříslušnosti, ale namítla nedostatek oprávnění soudů České republiky k projednání soukromoprávní věci s mezinárodním prvkem, tedy vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) dle čl. 26 nařízení Brusel I bis, o níž je třeba rozhodnout (srov. R 11/2022), a to bez ohledu na to, zda námitka žalované je či není důvodná.

44. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ze závěrů R 11/2022 nelze dovozovat, že námitku mezinárodní nepříslušnosti může účastník uplatnit pouze při splnění podmínek dle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tj. jen je-li osobou, která má bydliště v jednom členském státu, je žalována před soudem jiného členského státu, který není příslušný, a řízení před tímto soudem se neúčastní. Uvedené ustanovení vymezuje podmínky, za nichž soud z úřední povinnosti musí rozhodnout o své nepříslušnosti, nikoli podmínky, za nichž lze uplatnit námitku mezinárodní nepříslušnosti.

45. Posoudil-li odvolací soud podání žalované ze dne 24. 5. 2021 jako námitku místní nepříslušnosti ve smyslu , postupoval v rozporu se shora uvedenými judikaturními závěry týkajícími se posuzování procesních úkonů účastníků, neboť podání žalované přikládal jiný než žalovanou sledovaný smysl. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení ( ) byl žalovanou uplatněn právem.

46. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v , a b) a , případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady z obsahu spisu nezjistil.

47. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadené usnesení ve výroku prvním zrušil ( ), aniž nařizoval jednání ( věta první ), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ).

48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 3. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu