Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 232/2023-796

28 Cdo 232/2023-796

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) D. P. S., nar. XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, b) T. K., nar. XY, bytem XY, c) M. A. E. K., nar. XY, bytem XY, Spojené státy americké, a d) M. P. K., nar. XY, bytem XY, Spojené státy americké, všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87), proti žalovaným: 1)Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11 - Chodově, Kaplanova 1931/1, 2) KaiserJet Capital a.s., IČ 27665330, se sídlem Brno, Březinova 1237/15, a 3) Incanto, a.s., IČ 26934582, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, za vedlejší účasti na straně žalující J. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19,o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2022, č. j. -727, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2022, č. j. -748, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a vedlejším účastníkem na straně žalující nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 22. června 2022, č. j. -727, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2022, č. j. -748, byl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2013, č. j. -229, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. -252, změněn tak, že bylo určeno, že žalobci jsou ve specifikovaných podílech spoluvlastníky pozemků (vymezených geometrickým plánem č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011 tvořícím součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD) parcelních čísel XY a XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně); současně odvolací soud rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům v předcházejících stádiích řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu týkající se pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY a závislým nákladovým výrokům podala dovolání žalovaná 2). Předestřela otázku, zda z porušení ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), lze bez dalšího dovozovat, že se nabyvatel nestal vlastníkem nemovité věci převáděné správcem konkurzní podstaty, k níž byl oprávněnou osobou uplatněn restituční nárok ve smyslu zákona a která byla přesto zahrnuta do soupisu majetkové podstaty úpadce (povinné osoby). Měla za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. . Kladla rovněž otázku, zda její právní předchůdkyně A. K. při vědomí toho, že smlouvu o koupi předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce (Brněnské cihelny s.p. v likvidaci) ze dne 5. 4. 2000 uzavřela se správkyní konkurzní podstaty a za souhlasu konkurzního soudu, pozbyla (dnem 18. 11. 2005) dobrou víru v oprávněnost jejich držby v důsledku doručení žaloby o určení neplatnosti dotčené kupní smlouvy (v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. ) odůvodněné tím, že k převáděným pozemkům z konkurzní podstaty úpadce byly uplatněny restituční nároky; současně předestírala otázku, zda případným nedostatkem dobré víry kupující A. K. mohli být postiženi i její právní nástupci – A., do níž byly pozemky dne 23. 10. 2000 jmenovanou coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, a dovolávající se obchodní korporace, do jejíhož základního kapitálu byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (ze kterého byl následně geometrickým plánem oddělen pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, o nějž je mezi dovolatelkou a žalobci veden projednávaný spor) vložen smlouvou ze dne 30. 11. 2005 (členy statutárního orgánu obou korporací přitom byla kupující A. K., předsedou představenstva J. K.,). Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. . Za dovolacím soudem dosud neřešenou považovala konečně otázku, zda-li by její vydržení vlastnického práva k posuzovanému pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) opodstatňovalo zamítnutí vlastnické žaloby restituentů, jimž byla jeho část (oddělená pozemková parcela č. XY v k. ú. XY) posléze vydána v restitučním řízení pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu.

3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením zákona o půdě jsou (v režimu , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované kupní smlouvy – 5. 4. 2000 – použitelný na projednávanou věc) absolutně (podle ustanovení obč. zák.) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. ). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní smlouvou na třetí osobu správce konkurzní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do konkurzní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením zákona o půdě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen ( , o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. , či v posuzovaném řízení vyhlášený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. ).

6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze zjištění, že správkyně konkurzní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, státní podnik v likvidaci) JUDr. Stanislava Vrchotová sepsala předmětné pozemky do konkurzní podstaty úpadce v rozporu s ustanovením – vzdor tomu, že oprávněné osoby (žalobci a B. S.) ve lhůtě dle a 5 zákona o půdě uplatnili dne 8. 8. 1996, resp. 18. 12. 1992, u povinné osoby nárok na jejich vydání dle zákona o půdě, přičemž návrhy na rozhodnutí o vznesených nárocích nebyly příslušným orgánem pravomocně zamítnuty – dovodil, že se právní předchůdkyně dovolatelky A. K., kupující ze smlouvy o koupi předmětných pozemků z konkurzní podstaty úpadce uzavřené dne 5. 4. 2000, podle uvedené smlouvy jejich vlastnicí nestala (na základě dotčené smlouvy jejich vlastnictví nenabyla).

7. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní úpravy (§ 130 odst. l obč. zák.) je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. ). Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba posuzovat vždy objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Dobrá víra přitom zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ). Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. ). Dovolací soud současně opakovaně konstatuje, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. ) a dále v rozsudcích ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. .

8. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. – a je ji vždy nutno hodnotit objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. ); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. ), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ). Z těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

9. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o absenci dobré víry kupující A. K. o tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2000 se správkyní konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny s.p. v likvidaci nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, ze zjištění, že si kupující již od roku 1994, kdy jednala s oprávněnou B. S., byla vědoma toho, že pozemky nacházející se v dané lokalitě bývalých Kohnových cihelen jsou dotčeny uplatněnými restitučními nároky, vzdor tomu však neprojevila běžnou opatrnost, když se u prodávající správkyně konkurzní podstaty o uvedené skutečnosti ve vztahu k převáděným pozemkům neinformovala (správkyně konkurzní podstaty přitom nejpozději ode dne 20. 1. 1999 těmito informacemi disponovala); případně dovozuje zánik její dobré víry z okolnosti, že jí byla dne 18. 11. 2005 doručena žaloba oprávněné B. S. o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy odůvodněná tím, že na převáděné pozemky byly vzneseny restituční nároky, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené ani odchylující se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V souladu s ustálenou judikaturou se pak dobrá víra právnických osob – právních nástupců kupující A. K. – nepochybně odvíjí od vědomostí jejich statutárních orgánů, přičemž při jejich zjištěném personálním propojení s kupující (do obchodní korporace A. byly pozemky dne 23. 10. 2000 kupující coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, pozemek, o nějž vede dovolatelka posuzovaný spor, byl smlouvou ze dne 30. 11. 2005 dále vložen do základního kapitálu dovolatelky – členy statutárního orgánu obou obchodních korporací tvořila kupující A. K., předsedou představenstva byl J. K.,) jako konformní s přijatými judikatorními tezemi (viz též shora citovanou judikaturu, jež se zřetelem k okolnostem případu a zásadám spravedlnosti vždy nelpí na prokázané vědomosti většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí i závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry právnických osob, na něž byly předmětné nemovitosti následně převáděny (včetně dovolatelky), a z něj plynoucí konkluze o tom, že dovolatelka vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, o který vede se žalobci projednávaný spor, nevydržela (§ 134 obč. zák.).

10. Na vyřešení dovolatelkou předestírané otázky vlivu závěru o vydržení vlastnického práva k pozemku na výsledek projednávaného sporu o určení vlastnictví k tomuto pozemku vydanému žalobcům v restitučním řízení (na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD) pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže tento uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo. Prostřednictvím takto nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. , či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

12. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu snad i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení

13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří se se prostřednictvím právního zástupce vyjádřili k dovolání, náleží odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Vedlejšímu účastníku na straně žalující pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 3. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu