Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2337/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Simona, zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. -103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 č. j. -67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2013 č. j. -37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " "). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že mu byla civilními soudy odepřena náhrada škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem příslušných orgánů veřejné správy.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel - bývalý družstevník 1. Družstevní záložny Ostrava (dále jen "záložna") - se žalobou podanou proti České národní bance (dále jen "ČNB") právnímu nástupci Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") domáhal zaplacení náhrady škody ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Nesprávného úředního postupu se měly dopustit Úřad, ČNB a Ministerstvo financí, a to nedostatečnou kontrolou činnosti záložny a nedostatečným informováním členů záložny. Škoda měla spočívat v tom, že v důsledku nucené správy uvalené na záložnu bylo stěžovateli zabráněno v jakémkoli nakládání se vklady, později nebyl jeho vklad vyplacen v plné výši, přičemž rozdíl mezi výší vkladu a vyplacenou částkou činil 507 466 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v dané věci vystupuje za Českou republiku jako její organizační složka ČNB. Úřad se podle Obvodního soudu pro Prahu 1 nedopustil nesprávného úředního postupu a nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním Úřadu a vznikem škody, jejíž bezprostřední příčinnou bylo nezákonné jednání členů statutárního orgánu záložny. Tvrzená škoda nebyla podle Obvodního soudu pro Prahu 1 způsobena činností či nečinností Úřadu, ČNB či nesprávným úředním postupem státu. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho právním posouzením, že nebyly naplněny dva z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi postupem orgánu státu a vzniklou škodou. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Obvodní soudu pro Prahu 1 i Městský soud v Praze v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nekvalifikovaly činnost orgánů státu jako nesprávný úřední postup v režimu , když neshledaly naplnění zákoných podmínek pro vznik odpovědnosti státu, zejména příčinné souvislosti mezi jednáním Úřadu a vznikem škody. Oba soudy odkázaly v odůvodnění napadených rozhodnutí na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2007 č. j. -152 nebo usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. , dostupné na http://www.nsoud.cz) týkající se typově shodné věci. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

).

Podle názoru Ústavního soudu nelze na posuzovaný případ vztáhnout závěry stěžovatelem uvedeného nálezu zdejšího soudu

sp. zn.

, který se týká odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře. V daném případě Ústavní soud posuzoval skutkově i právně zcela odlišnou situaci, kdy nesprávný úřední postup byl dovozen u notáře sepisujícího notářský zápis, který nezkoumal pravost zástupcem předložené plné moci.

Ústavní soud naopak odkazuje na svoji předchozí judikaturu, v níž v typově obdobných věcech ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V usnesení

sp. zn.

, na které v odůvodnění napadených rozhodnutí odkazovaly i Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, Ústavní soud potvrdil, že "nelze přenášet odpovědnost za negativní výsledek ”podnikatelských aktivit” záložny na stát jen proto, že v jejím čele stály nekvalifikované a nezodpovědné osoby, u nichž se projevila snaha se na úkor záložny obohacovat." Podobně v usnesení

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že "jen ve skutečnosti, že v rozhodné době absentoval efektivní přezkum rozhodnutí o uvalení nucené správy, nelze spatřovat hlavní či dokonce jedinou příčinu vzniku tvrzené škody, která stěžovateli vznikla. Stěžovatel se tak ocitá v určité argumentační ”pasti”, když na straně jedné státu vytýká, že řádně nekonal, ač konat povinen byl, nicméně současně Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami přijaté rozhodnutí o uvalení nucené správy považuje za nesprávné. Za škodu, způsobenou stěžovateli, proto neodpovídá stát,(...), nýbrž příčinou jejího vzniku byla činnost a způsob vedení I. Družstevní záložny. Odpovědnost, že v čele této záložny stály nekvalifikované či nezodpovědné osoby, nelze na stát přenášet."

Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Všechny soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu