Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3187/2022

20 Cdo 3187/2022-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné A., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, proti povinnému J. D., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, pro 9 583 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2022, č. j. -165, takto: Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) k návrhu povinného usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. -147, zastavil exekuci vedenou pod sp. zn. 120 EX 3993/17 soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, „v části, v níž je vymáhána jistina 9 583 000 Kč dle výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, č. j. -539, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. -732“ (dále „exekuční titul“).

2/ Soud prvního stupně primárně uzavřel, že vztah účastníků řízení byl podřízen režimu , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obchodní zákoník“), jak vyplynulo z odůvodnění exekučního titulu. Následně citoval ustanovení , a 2 obchodního zákoníku v souvislosti se zjištěním, že desetiletá promlčecí lhůta ve smyslu obchodního zákoníku počala běžet v květnu 2002, kdy účastníci neplatně uzavřeli smlouvu o půjčce akcií, a uplynula v květnu 2012. Exekuční titul v části týkající se zaplacení jistiny ve výši 9 583 000 Kč nabyl právní moci dne 17. 7. 2020 a stal se vykonatelným dne 21. 7. 2020. Jestliže exekuční řízení bylo možné zahájit ve lhůtě tří měsíců, „kdy mohlo být zahájeno“, tj. nejpozději do 21. 10. 2020, avšak k podání exekučního návrhu došlo až 13. 7. 2021, je námitka promlčení vznesená povinným důvodná a není současně ani v rozporu s dobrými mravy, podával-li povinný v nalézacím řízení opravné prostředky v souladu se zákonnými možnostmi (využíval pouze svých procesních práv a neprodlužoval tím bezdůvodně nalézací řízení, jak namítala oprávněná).

3/ Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 5. 2022, č. j. -165, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Aproboval závěry soudu prvního stupně a doplnil, že jediným ustanovením, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, je kogentní § 408, podle něhož promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona, a to nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala běžet poprvé, „případně prodloužené o další tři měsíce“. Obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (na nařízení exekuce) účinky stavení běhu promlčecí doby ohledně práva již pravomocně přiznaného nespojoval, tj. dříve bezúspěšně vedené exekuce nemohou uvedenou promlčecí dobu prodloužit (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2006, sp. zn. ). Posuzovanou exekuci proto soud prvního stupně správně zastavil podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“). Námitka promlčení není v kolizi s dobrými mravy, neboť během nalézacího řízení nemohlo k promlčení exekvované pohledávky dojít a po právní moci exekučního titulu nic nebránilo oprávněné, aby využila zákonnou lhůtu tří měsíců k podání exekučního návrhu.

4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že „rozsudek“ závisí na vyřešení právní otázky, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. (uveřejněného pod číslem rozh. obč. - dále „R 60/2012“). Odvolací soud totiž nesprávně a zjevně nepřiměřeně posuzoval „okolnosti rozhodné pro běh promlčecí lhůty, přičemž jsou-li úvahy nalézacího soudu zjevně nepřiměřené, může je dovolací soud sám změnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. ). Nadto hodnotil jednání povinného „izolovaně od dalších zjištěných skutečností“, neprovedl dostatečné dokazování (listiny v exekučních spisech a spisu nalézacího soudu) a vycházel tak ze skutečností, které nebyly řádně zjištěny, v důsledku čehož zatížil řízení vadou.

5/ Dovolatelka krom shrnutí dosavadního průběhu řízení upřesnila, že kvůli obstrukcím povinného trvá řízení osmnáct let a povinný podáváním opakovaných návrhů na zastavení exekuce v obstrukcích pokračuje. Z jeho postoje plyne, že závazek vůči oprávněné neuhradí. Dovolatelka po konzultaci s exekutorským úřadem podala návrh na nově přisouzené náklady řízení a měla za to, že se nová exekuce spojí s původní exekucí, čímž „dojde ke zhojení nedostatku exekučního titulu“. Exekuce byly spojeny, a proto „nemohlo dojít k promlčení“. Následně byla k návrhu povinného exekuce zastavena a „oprávněná musela podat dne 13. 7. 2021 nový exekuční návrh“. V uvedených okolnostech spatřuje rozpor s dobrými mravy, takže z těchto důvodů by podle jejího názoru měl dovolací soud napadené usnesení změnit a návrh povinného na zastavení exekuce zamítnout, případně napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6/ Povinný se k dovolání nevyjádřil.

7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) rozhodl o dovolání oprávněné podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl bez jednání ( věta první ) k závěru, že dovolání není přípustné ( ), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání ( a odst. 3 ).

8/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované pod číslem rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. ). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

9/ V první řadě dovolatelka nepředložila (zřetelně neformulovala) právní otázku, na jejímž řešení by ve smyslu napadené usnesení odvolacího soudu záviselo. Uvedeného předpokladu dovolání nemohla dosáhnout označením vad předchozího řízení (kritikou nedostatečného dokazování a chybného hodnocení důkazů), neboť vady nalézacího řízení - byť by k nim i došlo - se do exekučního řízení nepřenáší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.) a k vadám exekučního řízení lze přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení větu druhou ).

10/ Řádně vymezena nebyla rovněž přípustnost dovolání, jelikož rozhodná právní otázka, která „má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ nerespektuje kogentní znění , směšuje-li dovolatelka dvě hlediska přípustnosti dovolání, která se vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ).

11/ Pro nepřítomnost dovolatelkou formulované právní otázky se nutně jeví odkaz oprávněné na R 60/2010 jakožto nepřípadný, vyslovil-li Nejvyšší soud v uvedeném usnesení, že i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (s důrazem na to, že otázka dobrých mravů ve vztahu k námitce promlčení může mít relevanci nejen v nalézacím, ale rovněž ve vykonávacím či v exekučním řízení). Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud otázku dobrých mravů v rámci posuzovaného exekučního řízení nepominul a současně výstižně odůvodnil, proč v povinným vznesené námitce promlčení nespatřuje nemravné jednání. V dané (obecnější) souvislosti se tudíž nemohl od citované judikatury dovolacího soudu odchýlit.

12/ Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že dovolatelkou ohlášené okolnosti případu (viz údajné obstrukce procesně se bránícího povinného a procesní aspekty podání nového exekučního návrhu či spojení exekučních věcí ke společnému řízení) nejen nepřisvědčují rozporu s dobrými mravy ve vazbě na výkon práva vznést námitku promlčení, ale rovněž nesignalizují ani ústavněprávní deficit, k němuž by dovolací soud byl povinen přihlédnout.

13/ Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání oprávněné podle ustanovení dovolání odmítl.

14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 2. 2023

JUDr. Aleš Zezula předseda senátu