Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2359/2022

30 Cdo 2359/2022-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) P. V., nar. XY, a b) A. V., nar. XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, proti žalované České republice– Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 3 125 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. -315, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci

jsou povinni

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované náhrady majetkové a nemajetkové újmy v celkové výši 3 125 666 Kč s příslušenstvím, která jim měla být způsobena sérií pochybení Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, v důsledku nichž byla z katastru nemovitostí vymazána služebnost chůze a jízdy váznoucí na pozemku V. D. parc. č. XY, nacházejícím se v katastrálním území XY, obec XY, která zde byla zapsána ve prospěch pozemků žalobců parc. č. XY a XY nacházejících se v tomtéž katastrálním území a obci. Požadovaná částka sestávala z částky 139 666 Kč připadající na náhradu škody, jež odpovídala nákladům vynaloženým na architektonické studie a projekty týkající se přestavby domu č. p. XY, který je umístěn na zmíněném pozemku žalobců parc. č. XY, dále z částky 986 000 Kč odpovídající ušlému zisku z neuskutečněného pronájmu bytu žalobců v době od června 2016 do března 2021 a konečně z částky 2 000 000 Kč, na kterou žalobci vyčíslili náhradu nemajetkové újmy způsobené jim duševními útrapami souvisejícími s vedením soudních a jiných sporů a s nemožností jejich nemovité věci užívat.

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. -265, žalobu zamítl (výrok I), dále žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II) a v souvislosti s rozšířením žaloby ze dne 14. 4. 2021 žalobcům uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda lze shledat absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a vznikem újmy na straně žalobců na základě toho, že vedle protiprávního jednání státu jednala protiprávně také vlastnice zatíženého pozemku V. D., jež se na vzniku újmy podílela tím, že velkou část do té doby využívaného přístupového koridoru mezi veřejnou komunikací a pozemky žalobců přehradila betonovým oplocením, tj. otázka, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru žalobců odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá.

Odvolací soud ve shodě se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně dospěl k závěru (viz body 17 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku), že právo chůze a jízdy přes služebný pozemek odpovídající služebnosti zřízené ve prospěch pozemků žalobců existovalo i v době, kdy tato služebnost nebyla v katastru nemovitostí v rozmezí let 2015 až 2021 evidována, přičemž výstavba plotu na služebném pozemku v roce 2016, kterou V. D. realizovala bez stavebního povolení a v odvetě za negativní postoj žalobců k původnímu plotu, jenž zde byl umístěn od roku 2014 a existující služebnost respektoval, nebyla důsledkem pochybení žalované, jež se dne 6. 8. 2015 odrazilo ve vydání nezákonného rozhodnutí o výmazu služebnosti. Příčina ztížení přístupu žalobců k jejich nemovitostem přes služebný pozemek totiž dle odvolacího soudu spočívala výhradně v jednání jmenované vlastnice služebného pozemku, která předmětný plot na hranici tohoto pozemku v roce 2016 vybudovala, a to v době, kdy ve vztahu k výmazu služebnosti byla v katastru nemovitostí již vyznačena poznámka spornosti (dne 29. 10. 2015) a bylo též zahájeno soudní řízení o určení existence této služebnosti (dne 23. 11. 2015), přičemž jej neodstranila ani poté, co existence předmětné služebnosti byla deklarována soudním rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 6. 1. 2021, a co v březnu 2021 byla do katastru nemovitostí tato služebnost opět zapsána.

Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. ). Výše zmíněné závěry odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí v podobě nezákonného rozhodnutí o výmazu služebnosti a tvrzenou újmou žalobců) přitom nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, pročež vycházejí-li žalobci ve svém dovolání z odlišného skutkového základu, přičemž současně zpochybňují skutkové závěry odvolacího soudu, uplatňují tím nepřípustný dovolací důvod (srov. věta prvá a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost podaného dovolání podle

Otázka, zda může odvolací soud dospět k právnímu závěru, že existují dva solidární škůdci, jež oba porušili právní povinnost, avšak jeden z nich za škodu vůbec neodpovídá, tj. otázka, při jejímž řešení se dle názoru žalobců odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , nebo ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu rovněž nezakládá. Na posouzení otázky solidární odpovědnosti žalované s jinou osobou totiž napadené rozhodnutí nestojí, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil, vyšel-li z již zmíněného závěru, že odpovědnost žalované není vůbec dána vzhledem k absenci vztahu příčinné souvislosti mezi vydaným rozhodnutím o výmazu služebnosti a vznikem újmy na straně žalobců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).

Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k otázce, zda se v poměrech projednávané věci může stát zprostit své odpovědnosti poukazem na to, že hlavní příčinou vzniku negativních důsledků na straně žalobců byla činnost jiné osoby, odlišné od státu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. , nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , jakož i od judikatury Ústavního soudu představované nálezy ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. . Z výše vyložených důvodů totiž ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví

K námitkám, jejichž prostřednictvím žalobci poukazují na údajná procesní pochybení odvolacího soudu týkající se hodnocení důkazů a absence jejich řádného procesního poučení, pak dovolací soud v souladu s větou druhou může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu