Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2045/2022

27 Cdo 2045/2022-268

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému SALIMA družstvu Velim, se sídlem ve Velimi, Sokolská 24, PSČ 281 01, identifikační číslo osoby 47048361, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. -232, takto:

Odůvodnění:

[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu 27. 4. 2016 domáhá po žalovaném zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o použití majetkového podílu ze dne 11. 5. 1998 (dále jen „smlouva“).

[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. -197, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[4] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, č. j. -49, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. -87, změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 486.958 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. -119, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 6. 8. 2020, č. j. -128, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[5] Proti (v záhlaví uvedenému) rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[6] Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek:

1) Zda musí soudy v co nejširší míře ctít autonomní vůli smluvních stran a projevy vůle smluvních stran musí vykládat k okamžiku vzniku smlouvy a v souladu s logikou věci, jak ji smluvní strany při uzavření smlouvy vnímaly, přičemž při řešení této otázky se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. .

2) Kdy počíná běžet promlčecí doba v případě, že ve smlouvě byla dohodnuta splatnost dluhu tak, že byla ponechána na vůli věřitele, přičemž při řešení této otázky se odvolací soud dle mínění dovolatele odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu formulovaných v jeho rozsudcích ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. (dále jen „rozsudek “), a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. .

3) Zda je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž při řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

4) Zda lze v případě nepodání žaloby v objektivní promlčecí době přičítat k tíži žalobce skutečnost, že byl zastoupen advokátem, přičemž tato otázka podle mínění dovolatele nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena.

[7] Bylo-li ve smlouvě sjednáno, že žalovaný bude plnit na žádost žalobce a nejdříve po uplynutí sedmi let od uzavření smlouvy, byla doba plnění podle názoru dovolatele ponechána na vůli věřitele a soud tak měl použít , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), jak se ostatně podává i z rozsudku .

[8] Dovolatel však při formulaci druhé otázky přehlíží, že závěry přijaté v rozsudku byl následně překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“), z něhož se podává, že:

1) Úprava obsažená v § 392 odst. 1 větě první obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím.

2) Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku.

3) V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla podle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák.

4) Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle § 340 odst. 2 obch. zák.).

[9] Sluší se rovněž připomenout, že otázku počátku běhu promlčecí doby Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku sp. zn. .

[10] Druhou z dovolatelem formulovaných otázek tak odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, od které se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

[11] Při formulaci třetí dovolací otázky dovolatel vychází z toho, že jednání žalovaného, který celou dobu vyplácel úroky ze smlouvy, avšak poté, co jej dovolatel požádal o plnění, vznesl námitku promlčení, bylo v rozporu s dobrými mravy, a soud tak neměl námitce promlčení vyhovět.

[12] Dovolatelem citovaná judikatura není přiléhavá. V poměrech projednávané věci nešlo o situaci, kdy by žalovaný při komunikaci s dovolatelem (nebo jeho právní předchůdkyní) jakýmkoliv způsobem ujišťoval o tom, že na dluh bude plnit. Naopak žalovaný vznášel námitku promlčení (odmítal splnit dluh) od chvíle, kdy byl dovolatelem o plnění požádán. V případě, že by si dovolatel (v té době již zastoupen advokátem) otázku promlčení posoudil správně, mohl žalobu podat před uplynutím promlčecí doby.

[13] Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výtka dovolatele, podle které měl soud při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přihlédnout ke „značné komplikovanosti otázky promlčení“, když samotný odvolací soud dospěl ve svém prvním rozsudku k opačnému závěru. Otázku, kdy začíná běžet promlčecí doba dluhu, jehož „vznik“ je závislý na žádosti věřitele o plnění, Nejvyšší soud vyřešil již v R 10/2014. Skutečnost, že advokát dovolatele a soudy nižších stupňů ve skutkově totožné věci toto rozhodnutí a závěry v něm formulované přehlédli, nemůže být přičítána k tíži žalovaného.

[14] Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávaném případě nebyla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť „žalovaný předem před vypršením promlčecí doby avizoval vznášení námitky promlčení“, je proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[15] Z té se podává, že:

1) Smyslem , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.

2) Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

3) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[16] V poměrech projednávané věci žádná z uvedených okolností (podle obsahu spisu) nenastala.

[17] Ze skutkových zjištění se totiž podává, že žalovaný minimálně od 3. 12. 2014 (tedy ještě před uplynutím desetileté objektivní promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák., jež marně uplynula dne 12. 5. 2015) nárok dovolatele odmítal z důvodu jeho promlčení a dovolateli nic nebránilo uplatnit svůj nárok (včas) u soudu. K marnému uplynutí promlčecí doby tak došlo výlučně zaviněním (nečinností) dovolatele bez přičinění žalovaného. Odepření práva žalovanému uplatnit námitku promlčení by bylo za daných okolností vůči němu nepřiměřeným a neodůvodněným postihem.

[18] Ani první a čtvrtá z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ).

[19] Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí o zamítnutí žaloby dovolatele nezaložily na otázce výkladu smlouvy, nýbrž na závěru, že nárok dovolatele na plnění ze smlouvy byl promlčen. Námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pak soudy nevyhověly nikoliv proto, že dovolatel byl zastoupen advokátem, nýbrž proto, že v daném případě neshledaly žádné okolnosti, ze kterých by vyplýval úmysl žalovaného prostřednictvím námitky promlčení uškodit dovolateli.

[20] V této souvislosti je nutno dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. ).

[21] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 24. 1. 2023

JUDr. Marek Doležal předseda senátu