Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 9/2021

KSUL 74 INS XY 74 ICm XY 29 ICdo 9/2021-139

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužníka J. S., proti žalovaným 1/ Hlista & Pril, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29059054, jako insolvenčnímu správci druhé žalované, a 2/ P. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Francouzská 171/28, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2020, č. j. 74 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2020, č. j. 74 ICm XY, 101 VSPH XY ( ), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Určil, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená soudním smírem schváleným usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen okresní soud“ nebo „exekuční soud“) ze dne 29. ledna 2014, č. j. -98, kterou připadly do výlučného vlastnictví druhé žalované (P. S.) ve výroku specifikované nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), je vůči věřitelům dlužníka (J. S.) neúčinná (bod I. výroku).

[2] Uložil žalovaným (Hlista & Pril, v. o. s., jako insolvenčnímu správci druhé žalované, a druhé žalované) společně a nerozdílně zaplatit žalobci (Insolvenční agentuře v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:

[1] Rozsudkem okresního soudu ze dne 29. července 2011, sp. zn. , který nabyl právní moci 30. srpna 2013, bylo rozvedeno manželství dlužníka a druhé žalované.

[2] Usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. -98, které nabylo právní moci 24. února 2014, okresní soud schválil smír, dle něhož ze zaniklého společného jmění manželů (dlužníka a jeho manželky) připadly nemovitosti do výlučného vlastnictví druhé žalované, jež si byla též vědoma v katastru nemovitostí zapsaného zástavního práva smluvního a exekutorského zástavního práva. Každý z manželů se zavázal zaplatit polovinu závazků vyplývajících z rozhodčího nálezu JUDr. Daniely Žihlové ze dne 23. října 2011, č. j. 002SRKCR-014/011, který nabyl právní moci 9. prosince 2011, včetně nákladů řízení a nákladů exekučního řízení.

[3] Dle písemného prohlášení dlužníka rodiče druhé žalované poskytli dar ve výši minimálně 1 000 000 Kč jako příspěvek na pořízení nemovitostí.

[4] Usnesením ze dne 25. května 2011, č. j. -44, které nabylo právní moci 14. září 2011, nařídil exekuční soud na základě návrhu podaného jménem nezletilých dětí dlužníka [L. S. (dále jen „L. S.“) a J. S. (dále jen „J. S. ml.“)] výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve společném jmění manželů k uspokojení pohledávky na výživné nezletilých dětí (u L. S. ve výši 61 000 Kč a u J. S. ml. ve výši 41 500 Kč); k odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. července 2011, č. j. -59, které nabylo právní moci dne 15. září 2011, potvrdil usnesení exekučního soudu ze dne 25. května 2011.

[5] Usnesením ze dne 6. ledna 2012 exekuční soud rozhodl o ceně nemovitostí ve společném jmění manželů ve výši 1 539 780 Kč, a to na základě znaleckého posudku znalkyně Jany Šťastné ze dne 28. září 2011. Toto usnesení změnil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. května 2015, sp. zn. , jež nabylo právní moci 29. května 2015, tak, že cena jedné ideální poloviny nemovitostí činí 537 610 Kč.

[6] Rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. -107, který nabyl právní moci 10. února 2014, Krajský soud v Praze k odvolání druhé žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí se vylučuje jedna ideální polovina z nemovitostí.

[7] Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 15. prosince 2015 (A-3) oznámil Krajský soud v Praze, že u něj bylo (na základě věřitelského insolvenčního návrhu doručeného 14. prosince 2015) zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek druhé žalované pod sp. zn. .

[8] Usnesením ze dne 22. května 2017, č. j. (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 23. října 2017, č. j. , insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil na majetek dlužníka konkurs, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.

[9] Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo 15 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 2 099 143,79 Kč, z toho vykonatelné pohledávky představovaly celkem 539 257,99 Kč. Dlužník nemá žádný majetek.

3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na , , , , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a závěry blíže specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu – konstatoval, že i vypořádání společného jmění manželů soudním smírem představuje vypořádání dohodou, a tudíž nemá vliv na společné dluhy (bývalých) manželů vůči třetím osobám, respektive vůči nim může být usnesení o smíru neúčinné, jak vyplývá z , (dále jen „obč. zák.“). Výrok rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů není vůči věřitelům manželů závazný ve smyslu nebo , (dále též jen „ “). Podle insolvenčního soudu se užití obč. zák. a až vzájemně nevylučuje. Žalobce podanou žalobou předchází sporu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. Neplatnost dohody o vypořádání společného jmění manželů insolvenční soud neshledal, když vypořádání společného jmění manželů nepředstavuje převod a ani jiné nakládání s věcí, která náleží do společného jmění manželů.

4. Dále insolvenční soud uvedl, že dlužník měl v době vypořádání společného jmění manželů nezaplacené splatné závazky (dluhy), které vznikly za dobu trvání manželství a společného jmění manželů. Věřitelé se tak mohli domáhat uspokojení i ze společného jmění manželů. Závazky dlužníka vyplývaly i z katastru nemovitostí a druhá žalovaná se bránila (jako bývalá manželka dlužníka) uspokojení věřitelů z nemovitostí procesními námitkami a opravnými prostředky v exekučním řízení a nyní v insolvenčním řízení. O tom, že dlužník není schopen plnit ani zákonné závazky (dluhy) z titulu výživného vůči svým dětem, musela druhá žalovaná vědět již před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů. Dlužník musel být srozuměn s tím, že vypořádání společného jmění manželů (které bylo předmětem soudního smíru) zkracuje uspokojení jeho věřitelů. Druhá žalovaná si dohodou o vypořádání společného jmění manželů zajistila především vypořádání svého vnosu z daru od rodičů, a to bez zohlednění jiných jejích a dlužníkových závazků (dluhů). Insolvenční soud uzavřel, že v dané věci lze aplikovat , když ke zkrácení věřitelů došlo úkonem učiněným v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

5. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem:

[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok).

[2] Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).

[3] Uložil žalobci zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 42 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (třetí výrok).

6. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí insolvenčnímu soudu vytkl, že nepřípustně směšuje institut neúčinnosti právního úkonu dle a násl. a institut tzv. relativní bezúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů dle obč. zák. Odkázal zejména na závěry označených rozsudků Nejvyššího soudu ke vztahu relativní bezúčinnosti dle obč. zák. a odporovatelnosti dle obč. zák., dle nichž má zásah do práv věřitelů za následek neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů bez dalšího, tj. bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem dle obč. zák. Jelikož taková bezúčinnost nastává přímo ze zákona (na rozdíl od odporovatelnosti), lze ji uplatnit námitkou ve sporu. Nicméně je vyloučeno v jakémkoliv sporu (jiném řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti nevyvratitelné zákonné domněnky vypořádání zaniklého společného jmění manželů zakotvené v obč. zák. či rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů podle obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že z důvodu obdobného charakteru ochrany věřitelů v insolvenčním řízení lze prostřednictvím institutu odporovatelnosti tyto závěry aplikovat i na vztah relativní bezúčinnosti dle obč. zák. a neúčinnosti právních úkonů dle a násl. . Proto není možný postup insolvenčního správce dle a násl. . S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 25/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/2017“), pak odvolací soud konstatoval, že insolvenční správce je rozhodnutím, jímž soud před zahájením insolvenčního řízení vypořádal společné jmění dlužníka a jeho manžela, vázán v intencích stejně jako dlužník.

7. Dále odvolací soud přisvědčil žalovaným, že dlužník při uzavírání soudního smíru, na jehož podkladě nemovitosti patřící do společného jmění manželů připadly do výlučného vlastnictví druhé žalované, nemohl mít žádný úmysl zkrátit své věřitele. Cena nemovitostí totiž zásadně odpovídala výši pohledávek, pro které na nich vázla zástavní práva. Závěrem odvolací soud podotkl, že předmětná žaloba není žalobou podle .

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.

9. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení následující otázky:

[1] Může být vůči věřitelům neúčinná dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená formou soudního smíru; je vypořádání formou soudního smíru vypořádáním dohodou nebo rozhodnutím soudu?

[2] Lze se postupem podle a násl. domáhat vyslovení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené formou soudního smíru?

[3] Lze nedostatek úmyslu dlužníka zkrátit věřitele posuzovat na základě skutečností, které nebyly v řízení dokazovány?

[4] Dospěje-li soud k závěru, že žaloba podle a násl. není v dané věci možná, lze neúčinnost dohody o vypořádání, která nastává ze zákona dle obč. zák. vyslovit v incidenčním sporu dle ?

[5] Může odvolací soud změnit právní posouzení věci, aniž by účastníkům poskytl poučení o možnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy?

10. K první otázce dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu, dle něhož, je-li společné jmění manželů vypořádáno rozhodnutím soudu, nelze uplatnit námitku neúčinnosti ani se domáhat vyslovení neúčinnosti žalobou. Míní, že odvolací soud musel vycházet z předpokladu, že uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů formou soudního smíru je vypořádáním společného jmění manželů rozhodnutím soudu dle § 150 odst. 3 obč. zák. Tento závěr je však v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. . Dále dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu o vázanosti insolvenčního správce rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů dle , s tím, že odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (R 25/2017) na danou věc nedopadá.

11. Druhou otázku má dovolatel za dosud neřešenou dovolacím soudem. Tvrdí, že lze-li se odpůrčí žalobou domáhat vyslovení neúčinnosti právního úkonu, který za neúčinný označuje , lze tak činit i u právních úkonů, které za neúčinné označuje jiný zákon.

12. Ke třetí otázce dovolatel uvádí, že odvolací soud učinil závěr o absenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ze zjištění, že na nemovitostech vázla zástavní práva (zejména ve prospěch věřitele BP Integralis Limited, dále též jen „věřitel B“) a pohledávky převyšují odhadní cenu nemovitostí. V době rozhodnutí však bylo postaveno najisto, že pohledávka věřitele B byla v obou insolvenčních řízeních „definitivně popřena“. Závěr odvolacího soudu tak pomíjí důvodnost pohledávek zástavních věřitelů a jejich výši, kterou nelze dovodit ani z toho, že zástavní práva jsou zapsána v katastru nemovitostí.

13. Ke čtvrté otázce dovolatel namítá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že neúčinnost vyplývá ze zákona, a tudíž se nelze dovolávat jejího vyslovení dle a násl. , měl věc posoudit dle , když jsou splněny obě podmínky uvedené v tomto ustanovení (vyslovení neúčinnosti právního úkonu se nepochybně týká majetku dlužníka a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem).

14. K páté otázce dovolatel snáší argumentaci ve prospěch jeho názoru, že odvolací soud jej v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. , nepoučil podle o jiném právním hodnocení zásadních skutečností, např. o možnosti vyslovit neúčinnost dohody uzavřené formou soudního smíru.

15. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

16. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí o věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným dle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v , a v posouzení dovoláním předestřené problematiky (možnosti insolvenčního správce domáhat se odpůrčí žalobou neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manželky uzavřené v době před zahájením insolvenčního řízení soudem schváleným smírem) jde v daných skutkových souvislostech o věc Nejvyšším soudem beze zbytku neřešenou.

17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

19. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku i k době vydání napadeného rozhodnutí jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu na dané téma rozhodná následující ustanovení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. května 2019), srov. článek 4 (Přechodná ustanovení) :

Dle jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (první odstavec). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) není-li dále stanoveno jinak (druhý odstavec).

Podle lze odporovat rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (první odstavec). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (druhý odstavec). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (třetí odstavec).

Dále jsou pro tuto věc rozhodná následující ustanovení , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ustanovení (ve znění, jež od schválení smíru nedoznalo změn):

Dle § 150 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí (první odstavec). Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena (druhý odstavec). Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (třetí odstavec). Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (čtvrtý odstavec).

Z ustanovení plyne, že připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách (první odstavec). Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (druhý odstavec). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru (třetí odstavec).

20. Nejvyšší soud úvodem poukazuje na to, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s a , lze podle až odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v až . Z těchto ustanovení se podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, pak neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění ( ) jsou ve výsledku též zkracujícími právními úkony. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tato právní úprava je právní úpravou komplexní, nahrazující v insolvenčním řízení obecné instituty odporovatelnosti upravené v době do 31. prosince 2013 v zákoně č. , , a v době od 1. ledna 2014 v zákoně č. , (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. , nebo důvody rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto základě činí Nejvyšší soud k jednotlivým dovoláním předestřeným otázkám následující závěry:

[1] K povaze vypořádání společného jmění manželů smírem schváleným soudem.

21. Obsahem přípustného (soudem posléze podle schváleného) smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. I tehdy, jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se práva. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. K tomu srov. stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 11. listopadu 1986, Cpj 44/86, uveřejněné pod číslem 16/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/1987“). Ze závěrů obsažených v R 16/1987 rozhodovací praxe soudů i nadále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí tam citovaná).

22. K závěrům procesní doktríny ohledně povahy smíru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. , shrnuv, že schválený smír je způsobem skončení řízení (mimo rozhodnutí soudu o věci, tj. vedle rozsudku, usnesení, platebního rozkazu, směnečného či šekového platebního rozkazu). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání, privativní novace, započtení nebo vzdání se práva nebo dluhu. Lze jej uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam, kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 87/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

23. Z řečeného plyne, že smír (coby soudem schválená dohoda) stojí jako další způsob skončení řízení vedle rozhodnutí soudu o věci a srovnání se závěry plynoucími z R 25/2017 (jež se týkalo autoritativního vypořádání společného jmění manželů rozhodčím nálezem) přiléhavé není.

24. Nejvyšší soud tedy v souladu s ustálenou (shora označenou) judikaturou v odpověď na první otázku uzavírá, že ve shodě s ustanovením je soudní smír o vypořádání společného jmění manželů soudem schválenou dohodou o vypořádání společného jmění manželů, která v předmětné věci měla povahu narovnání mezi manžely (dlužníkem a druhou žalovanou) sporných majetkových práv.

[2] K možnosti insolvenčního správce odporovat dohodě o vypořádání společného jmění manželů uzavřené formou soudního smíru.

25. Odvolací soud potud dovodil, že na vztah mezi relativní bezúčinností dle obč. zák. a neúčinností právních úkonů dle a násl. lze aplikovat judikatorní závěry týkající se vztahu relativní bezúčinnosti dle obč. zák. a neúčinnosti právních úkonů dle obč. zák.

26. Jak Nejvyšší soud rovněž připomněl v rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2020“), institut odporovatelnosti (uplatňující se odpůrčí žalobou) – tak jak je vymezen v ustanovení obč. zák. – slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení. Odpůrčí žaloba podle nemá primárně za cíl zajistit exekuční postih majetku (na základě exekučního titulu vydaného vůči dlužníku), který odporovatelným (neúčinným) právním úkonem dlužníka ušel z dlužníkova majetku, nýbrž zajistit, aby se takový majetek (případně peněžitá náhrada za něj) navrátil do majetkové podstaty dlužníka za účelem jeho následného zpeněžení a poměrného rozdělení dosaženého výtěžku zpeněžení mezi dlužníkovy věřitele (lhostejno, zda s nevykonatelnými pohledávkami) podle pravidel nastavených . Odpůrčí žaloba podle může sledovat (běžně sleduje) i cíle, které odpůrčí žaloba podle obč. zák. nezná, totiž zabránit tomu, aby se na rozdělovacím schématu při uspokojování věřitelů v insolvenčním řízení podílel věřitel, jehož pohledávka vzešla z neúčinného právního úkonu dlužníka, nebo věřitel, jehož právo přednosti (např. u zajištěného zástavního věřitele) vzešlo z neúčinného právního úkonu dlužníka (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 138/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Nejvyšší soud se neztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že postup dle a násl. v dané věci není možný s ohledem na závěry formulované ke vztahu relativní bezúčinnosti dle obč. zák. a neúčinnosti právních úkonů dle obč. zák. Neúčinnost právních úkonů dle a neúčinnost právních úkonů dle obč. zák. nejsou totiž natolik obdobnými instituty, aby bylo možné odvolacím soudem předestřený závěr učinit bez dalšího (neplní totožný účel, viz R 31/2020).

28. Nejvyšší soud tedy ve shodě s výše řečeným, v návaznosti na účel, který plní (může plnit) odpůrčí žaloba podle , uzavírá, že právním jednáním dlužníka, kterému lze odporovat odpůrčí žalobou podanou insolvenčním správcem ve smyslu ustanovení a násl. , může být i dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou dlužník po zániku společného jmění manželů uzavřel se svým (bývalým nebo současným) manželem; to platí i tehdy, je-li taková dohoda schválena soudem (jde-li o soudem schválený smír ve smyslu ). K dohodám schváleným soudem, jimž lze odporovat, srov. např. též (u dohody o vypořádání dědictví schválené pravomocným soudním usnesením o dědictví) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 103/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 87/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech odpůrčí žaloby podle rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 150/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] K úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.

29. Odvolací soud ve skutkové rovině vyšel z toho, že rozhodčím nálezem JUDr. Daniely Žihlové ze dne 23. října 2011, č. j. 002 SRKCR-014/2011 bylo dlužníku a druhé žalované uloženo zaplatit žalobci (1. faktorské s. r. o.) společně a nerozdílně částku 150 000 Kč, se smluvním úrokem ve výši 365 210 Kč, se smluvními pokutami ze smlouvy o půjčce ve výši 50 000 Kč, se smluvní pokutou z prodlení ve výši 3 % z nesplacené částky 515 210 Kč za každý měsíc prodlení počínaje dnem 24. července 2011 do zaplacení a se smluvními pokutami ze zástavní smlouvy ve výši 90 000 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dále jim byla uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně zákonný úrok z prodlení z nesplacené částky 515 210 Kč od 24. července 2011 do úplného zaplacení, a náklady rozhodčího řízení ve výši 28 488 Kč a ve výši DPH 5 697,60 Kč. Podle odvolacího soudu jen dluh vyčíslený rozhodčím nálezem činil ke dni jeho vydání cca 700 000 Kč a v důsledku prodlení se dále navyšoval. Uvedená pohledávka byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech a následně ji nabyla společnost B. Dle výpisu z katastru nemovitostí vázla na nemovitostech v době uzavření soudního smíru ohledně vypořádání společného jmění manželů i další zástavní práva „pro další několikatisícové částky“. S ohledem na cenu nemovitostí, která činila dle znaleckého posudku ze dne 28. září 2011 částku 1 539 780 Kč, odvolací soud uzavřel, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele nemohl být dán, jelikož hodnota nemovitostí zásadně odpovídala výši pohledávek, pro něž na nemovitostech vázla zástavní práva. Úkolem Nejvyššího soudu je prověřit tento úsudek v rovině právní.

30. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ustanovení obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka a předpokladem jeho aplikace není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 117/2017“). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají později, až ke dni, kdy nastaly ony účinky); srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. . Přitom musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl věřitele zkrátit (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl nepřímý, byl znám druhé smluvní straně, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám ( ); srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. . V intencích přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. , včetně judikatury v jeho důvodech specifikované). Ustálenou judikaturu k zavinění ve formě nepřímého úmyslu představuje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z něj se podává, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající (dlužník) věděl, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění jednajícího (dlužníka) se způsobením následku ve formě zkrácení jeho věřitelů lze usuzovat tehdy, jestliže jednající (dlužník) nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit (srov. shodně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. ).

31. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2016, sp. zn. , pak Nejvyšší soud (v návaznosti na závěr vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. ), při výkladu obdobně formulovaného pravidla v § 42a odst. 2 obč. zák. vysvětlil (a v rozsudku ze dne 30. května 2018, sp. zn. , zopakoval), že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ postačí prokázání toho, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele. Týž závěr se uplatní i pro prokázání vědomosti druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ při výkladu .

32. V R 117/2017 Nejvyšší soud připomněl, že v intencích u úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně opaku, je žalovaný.

33. Závěry odvolacího soudu o neexistenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele neobstojí již proto, že při zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ (a vědomosti druhé žalované o něm) se odvolací soud nezabýval reálnou výší pohledávek, pro něž vázla na nemovitostech zástavní práva, ani hodnotou nemovitostí k rozhodnému dni (vycházel ze znaleckého posudku ze dne 28. září 2011). Proto je závěr, že „cena nemovitostí zásadně odpovídala výši pohledávek, pro které na nich vázlo zástavní resp. exekutorské zástavní právo“ předčasný, a tedy i nesprávný v rovině této (vlastní) argumentace odvolacího soudu. Z uvedeného je zřejmé, že skutkový deficit v řešení otázky hodnoty nemovitostí při zohlednění jejich zatížení zástavními právy, neumožňoval odvolacímu soudu vyslovit závěr o absenci dlužníkova záměru zkrátit své věřitele; v tomto směru Nejvyšší soud sdílí námitky žalobce, obsažené v dovolání. Nadto platí (a odvolací soud se mýlí, usuzoval-li jinak), že úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ nelze vyloučit jen na základě úvahy, že i poté, co určitý majetek [majetek v zaniklém leč nevypořádaném společném jmění dlužníka a jeho (bývalého) manžela] na základě odporovaného právního jednání (soudního smíru o vypořádání společného jmění manželů) přestal být ve vlastnictví dlužníka, zůstal pro věřitele dlužníka, vůči kterému byl onen úmysl dlužníka prověřován, dostupným (postižitelným) na základě zajištění, jež jej zatěžovalo (na nemovitostech vázlo zástavní právo, respektive exekutorské zástavní právo).

34. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení první až třetí dovolatelem formulované otázky, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a 2 věta první ).

35. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 12. 2022

JUDr. Helena Myšková

předsedkyně senátu