Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2824/2022

21 Cdo 2824/2022-276

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kupčíkem, advokátem se sídlem v Nové Vsi pod Pleší, V Aleji č. 579, proti žalovaným 1)Statutárnímu městu Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, IČO 00300535, a 2) Z. š. v O., O., se sídlem XY, IČO XY, oběma zastoupeným Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská č. 58/26, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2022, č. j. -243, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2022, č. j. -243, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky, jaká jsou hlediska pro posouzení ne/platnosti odvolání z vedoucího pracovního místa ředitele základní školy podle ustanovení , o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil výlučně právní otázku výkladu ustanovení školského zákona z hlediska toho, zda se žalobce dopustil závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jím vykonávané funkce, tedy otázku naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry této intenzity.

Při řešení shora nastíněné právní otázky lze vycházet z ustálené judikatury soudů zabývající se výkladem otázky intenzity porušení pracovní kázně (nyní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) a způsobu posuzování míry této intenzity. Ve smyslu této judikatury (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 21/2001) patří rovněž ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona – jak správně uvažovaly též soudy obou stupňů v projednávané věci – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce ředitele školské právnické osoby „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z funkce odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (školské právnické osobě) lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával svou funkci (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 38/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. ). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. V těchto případech může dovolací soud úvahu odvolacího soudu vztahující se k posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 14/2012).

Dovolatel v této souvislosti namítá, že odvolací soud komplexně nezohlednil všechna kritéria, která podle shora zmíněných judikaturních závěrů zohlednit měl (srov. body 10., 14. –17. obsahu dovolání). Dovolací soud se s argumentací dovolatele neztotožnil.

K argumentu dovolatele, že „před zahájením veřejnosprávní kontroly došlo ke kolaudaci zcela zrekonstruované tělocvičny (v jejíchž prostorách se mj. nacházelo velké množství majetku) a že odvolací soud pominul, že stavební práce v tělocvičně probíhaly i nadále, přičemž přímo v průběhu kontroly došlo k havárii topného systému, jakož i skutečnost, že N., osoba odpovědná za zajištění roztřídění a zařazení sportovního majetku, byl v době kontroly v pracovní neschopnosti“, lze pouze uvést, že odvolací soud okolnost, kdy skončila rekonstrukce tělocvičny (červen 2019) a kdy proběhla kontrola (říjen 2019), zvažoval (srov. bod 22. in fine odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a vyvodil z uvedeného i přiléhavý závěr („…žalobce měl možnost zajistit opětovné řádné uložení sportovních potřeb…“).

K argumentu dovolatele, že „…nedošlo k žádné prokazatelné újmě na straně žalovaných…“ (srov. bod 15. odůvodnění dovolání), lze opětovně poukázat na to, že odvolací soud se uvedenou problematikou (byť ne přímo) zabýval, pakliže poukázal na skutečnost nejasností v nájemní smlouvě ohledně rozsahu hodin užívání tělocvičny (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jednak na skutečnost, že nájemné (za pronájem, resp. užívání, tělocvičny) nebylo řádně a dlouhodobě placeno (srov. bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že i když se „… celá řada (v době kontroly nenalezených věcí – pozn. dovolacího soudu) dohledala a některé věci se odepsaly…“, pak „…majetek, který se nenalezne, nelze bez dalšího odepsat…“; jinak řečeno, odvolací soud o možném vzniku škody implicite uvažoval, byť jej expresis verbis nezmínil.

Závažnost argumentu, uvedeného pod bodem 17. obsahu dovolání (že žalobci „…nebyla dána možnost se před odvoláním k údajně zjištěným pochybením…vyjádřit…“), devalvuje sám dovolatel poznámkou, že „…to školský zákon obecně nevyžaduje…“; význam tohoto argumentu je tak z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela nejasný.

Lze tak dát dovolateli za pravdu pouze v argumentu, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud vzal v úvahu soudem prvního stupně zjištěnou skutečnost, že „…vzdělávací výsledky…byly na vynikající úrovni…“, avšak tuto námitku lze posoudit pouze jako určitý deficit v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s ř.); pakliže totiž odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa, implicite tuto námitku považoval (z hledisek rozhodných pro posouzení platnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa ředitele školy) za nedůvodnou s ohledem na závažnost vytknutých (a prokázaných) porušení povinností ze strany žalobce, tak jak byla přesvědčivě shledána v rozhodnutí odvolacího soudu (srov. body 20. – 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Takový závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. ).

Tyto námitky proto přípustnost dovolání nezakládají, a to včetně dovolatelem odkazované judikatury, s níž je (obecně) rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Námitka, že „…soud … nehodnotil všechny důkazy, které byly pro věc relevantní…“ (bod 19. odůvodnění dovolání), je jednak zcela bez konkrétního obsahu (dovolatel neuvádí nic, čím by svoji námitku obsahově zdůvodnil), a jednak jde o námitku, která přípustnost dovolání založit nemůže, neboť samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2018, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ; z recentních rozhodnutí srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu